Lednice na Moravě, legendy, pověsti, báje, mýty, Liechtenstein, Hardtmuth
Legendy z Lednice a okolí Lednice - region, turistika
Valtice Mikulov

Legendy z Lednice a okolí

 
Pařez česko-sovětského přátelství
Toto je snad nejhezčí legenda, na které je spousta pravdy.
V zámeckém parku Lednice se nachází pařez česko-sovětského přátelství, a to hned u vchodu do areálu z velkého parkoviště. Pokud vejdete a podíváte se, vidíte napravo lípu a nalevo nic.
To dnešní nic byl původně dub, vysazený spolu s lípou okolo roku 1960 jak symboly česko-sovětského přátelství. Po okupaci v roce 1968 přijela do Lednice sovětská delegace, údajně na čele s Leonidasem Iljičem Brežněvem. V plánu byla návštěva těch dvou stromů, lípy a dubu, které měly sovětským hostům dokázat právě nerozborné česko-sovětské přátelství. Leč chyba lávky, v noci přede dnem, kdy měla delegace do parku jít, nějaký dobrák sčísnul dub tak, že z něj zůstal jen pařez o výšce cca 1 cm. Celý strom někam odvezl, ukryl a a zlikvidoval. Po tomto zklamání hledala policie, StB, KGB, vojsko naše i ruské 14 dní toho hrdinu, který dub setnul. Prolezli co mohli v Lednici i okolí, vylepili vyhlášky s odměnou (reward) 20000 korun pro toho, kdo zdatného dřevorubce práskne. Nestalo se tak, žádný obyvatel Lednice se k takové špinavosti nesnížil, a tak pachatel zaslouženě zůstal utajen. A zůstává utajen dodnes, legenda říká, že to byl některý ze studentů Zahradnické fakulty.
O pravdivosti této historie se můžete přesvědčit na místě. Pokud vejdete do zámeckého areálu branou z Podivínské ulice (od velkého parkoviště) a si stoupnete na druhou stranu cesty proti lípě, je na tom místě měkká, travnatá půda. Jen na jednom vyšlapaném kousku zeminy si můžete šlápnout do tvrdého, a to je právě nizoučký zbytek pařezu česko-sovětského přátelství.
Nyní se snažím vypátrat hrdinu protisovětského odboje, který dub v noci sčísl a odklidil. Mám stopu, ale zatím jsem nebyl úspěšný. Autorem pařezu je údajně bývalý student Zahradnické fakulty v Lednici. Mohla by ho znát bývalá administrátorka fakulty. Neznám její jméno ani adresu, akorát jsem znal hospodu, do které v Lednici chodila - byla to takzvaná Centrálka. Byl jsem tam za ní asi 3 krát, vždy neúspěšně, asi se zrovna léčila z alkoholového opojení. Potíž je v tom, že tuto hospodu mezitím zbourali, na jejím místě vede nyní silnice - průtah na Valtice. Ale nevzdávám se, pátrám dál a doufám, že odměna 20000 Kč za dopadení dřevorubce, který dub skolil, ještě platí...

Řízený bankrot, aneb alkohol je dobrý přítel ale špatný pán, aneb o finanční politice středověkých rodů
V době prvních písemných zmínek o Lednici, tedy na přelomu 12. a 13. století, zde vládli Sirotci (zvaní též Sirotkové, Waisové či Orphani). Byl to šlechtický rod německého původu. Mimo Lednici ovládali též Valtice, Mikulov, Klentnici a Sirotčí hrádek nad Klentnicí. Liechtensteinové byli v 11. a 12. století v Lednici a okolí pouze drobnými vlastníky. Sirotci do Lednice zvali a přiváděli německé kolonisty. Dalo by se říci, že prováděli extenzivní hospodaření bez dostatečně zabezpečených zadních vrátek, což se jim nevyplatilo. Neměli přesně stanovena ani pravidla dělení majetku a dědění peněz a moci uvnitř rodu, ani rodovou hierarchii. Umožňovali, aby se majetek dědictvím, sňatky, prodejem atd. stále drobil. I stalo se, že na přelomu 12. a 13. století jeden z jejich hlavních představitelů propadl alkoholu, chtíči a karbanu, takže doslova propil, promiloval a prohrál větší část rodinného bohatství. Sirotci pak museli částečně prodat a částečně přenechat (čestné dluhy) Lednici Liechtensteinům a Mikulov Dirichtensteinům. Oba následné rody, jak Liechtensteinové, jak Dirichtensteinové, měly stanovenu přísnou fiskální politiku, uznávali přesná vnitrorodová pravidla stran dělení a dědění moci a majetku (vždy vládl jeden z nich), měli přesně stanovenu rodovou hierarchii i směrem do budoucna a hlavně znali, co to je řízený bankrot - vždy s důrazem na jejich hlavního vládce. Jakmile některý z nich zbankrotoval (propil, promiloval, prohrál apod. jeho část majetku), Liechtensteinové za něj sice dluhy čestně uhradili (na to se zpravidla složili), ale viník udělal bankrot, odešel do pastoušky, kde ho nechali dožít na šlechtickém životním minimu a v businessu si už ani neškrtl (měl u rodu finanční černou tečku do konce života). A tak díky těmto přísným a rozumným finančním zásadám přežil v Lednici rod Liechtensteinů a v Mikulově rod Dirichtensteinů po dobu více než osmi století a oba rody přivedly jak Lednici, tak Mikulov k nebývalému rozkvětu. Přítrž tomuto skvělému soukromému podnikání udělali až komunisté, kteří oba rody po konci 2. světové války bez náhrady vyvlastnili. Přitom Liechtensteinsko a Liechtensteinové zachovávali ve 2. světové válce vůči Němcům přísnou neutralitu (podobně jako Švýcaři).

Prafotr Moravan
Prafotr Morava přišel do našeho regionu v době stěhování národů, tedy cca v 6. století našeho letopočtu, a to společně se svým bratrancem, Praotcem Čechem. Prafotr Moravan vylezl na Pálavu, rozhlédl se, spokojeně prohlásil něco v tom smyslu, že v tomhle kraji, který oplývá vínem a chlebem, už zůstane. Hodlal tady pěstovat vinnou révu, dělat dobré vínko, pěstovat obilí a péci z něj moravský bochník. Práce na vinohradu, na lánech obilí a s dobytkem mu evidentně nesmrděla. Prafotr Moravan poslal Praotce Čecha dále na západ do Čech, aby mu nezavazel na vinohradu a neupíjel burčák a lahodný vinný mok. Praotec Čech svého bratrance poslechl, měl rád pivo a nikoli víno, vinohradům nerozuměl, byl líný okopávat, nechtěl se pachtit se střiháním vinic a mimo jiné se nechtěl s Prafotrem Moravanem dělit o území a statky, proto pokračoval na západ. Tam si našel horu podobnou Pálavě, která se jmenuje Říp, vylezl na ni a prohlásil něco o zemi "chmelem a strdím oplývající". Hodlal tedy vařit pivo a přikusovat k tomu strdí. Prafotr Moravan se mezitím usadil v Pálavských kopcích na Stolové hoře, dnes jsou tam vykopávky staroslověnského hradiště, které můžete navštívit. Vládní pobočku si Prafotr Moravan udělal v Brně na Špilasu (Špilberk). Moravané a Češi si tak trochu konkurují při výrobě alkoholických nápojů. Moravané se snaží dělat pivo z ječmene, Češi zase pěstovat víno v severních Čechách, tedy v oblasti blízké severnímu pólu. Mimoto se Moravané snaží míchat rum z tresti a Češi vařit slivovici z výtažku z byliny, zvané kontryhel. Ani jedněm to nejde nejlíp, prostě Moravané umějí vínko a slivovici, Češi umějí pivko a rum, měli by se toho držet a ctít heslo "ševče drž se kopyta". Jinak Moravané mají blíže k Němcům a Češi zase k Rusům, což v době okupací vyšlo skoro nastejno. Z blízkosti Moravanů a Němců vznikl jazyk Hantec. Z blízkosti Čechů a Rusů vznikla oblíbená písnička Karla Kryla "Běž domů Ivane".

Jan Žižka Kosteloborec
Před lednickým zámkem je lípa, pod kterou seděl středověký válečník Jan Žižka z Trocnova a věnoval se svému obvyklému hobby, totiž boření kostelů všeho druhu. Díval se zde, jak jeho spolubojovníci plní jeho rozkaz, totiž spálit a zplundovat původní lednický gotický kostelík. Podobně se vyznamenal také v nedaleké osadě Nejdek, kde pro změnu při devastování neseděl pod lípou ale pod dubem. Pro nezasvěcené: Jan Žižka je jeden z největších evropských válečníků všech dob, který pravidelně vítězil mistrnou taktikou nad cca 100 násobnou přesilou. Jeho bojovníci se nazývali husité a byly jich zpravidla desítky až stovky, nepřátel bylo zpravidla tisíce až desetitisíce. Co se týká válečnického umění je vše v pořádku, horší je to se vztahem Jana Žižky ke kultuře. Jan Žižka si také pokazil pověst ničením památek v širokém pruhu v tzv. Moravské brázdě od jihu Moravy až k Baltu. Když místní obyvatelstvo při těchto spanělských jízdách slyšelo husitský chorál "Kdož sú boží bojovníci a zákona jeho", oblíbenou válečnický song Jana Žižky, hromadně migrovalo na Island. Z té doby pochází název pro zničenou krajinu "spálené země", který se nyní používá spíše pro antiekologicky zdevastovanou zemi.

Vinná Věstonická Venuše, aneb VVV, aneb z prehistorie vinařství (nejen na Moravě)
Toto je možná legenda o tom, jak lidstvo vynalezlo víno jakožto nápoj. Legenda je stará asi 30 tisíc let. Byla (znovu)objevena na základě nových archeologických poznatků.
Bylo nebylo (kde jinde než na Moravě), v osadě Lovců mamutů, v Dolních Věstonicích pod Pálavou.
Žena lovce mamutů, později zvaného Vinosochař, si na procházce s dětmi pod Pálavou všimla zajímavých bobulí, které také dobře chutnaly. I natrhala jich do ošatky a vzala s sebou do jeskyně. Tam je dala do prohlubně pod krápník, ve které byla na dně hlína, a zapomněla na ně. Když utrmácený pozdější Vinosochař přišel po lovu mamutů do jeskyně, usedl vedle prohlubně naproti ohni a mocně pojedl. Poté se pohodlně uvelebil vedle prohlubně naproti ohništi a relaxoval. A jak tak relaxuje, sáhl rukou do prohlubně, kde mezitím vinné bobule, díky vodě, která tam skapávala z krápníku, zkvasily (všeobecně je známo, že vápenité půdy dělají vínku dobře). Zkusil dát bobule do úst, zpočátku chutnaly spíše trpce, ale když je po chvíli rozžvýkal a spolkl, začaly mu chutnat, mimoto mu dělaly po mastném mamutím masu dobře na žaludek. A tak hrabal a hrabal, žvýkal a žvýkal, až všechny bobule z prohlubně vyjedl. Vínko mu mírně stouplo do hlavy, a jak tak hrabal v prohlubni, nahrábl ještě kus hlíny, která tam na něj, smísená s vodou, zjevně čekala. Jak byl v dobrém rozpoložení, začal hlínu mnout v prstech. V jeskyni byl klid, děti spaly, a Vinosochař viděl na druhé straně jeskyně přes ohniště matně rozmazané obrysy své ženy. I dal těm obrysům ve svých prstech tvar, vtiskl je do hlíny. Sice musíme uznat, že se mu to moc nepovedlo, jeho žena byla ve skutečnosti mnohem hezčí, jak Moravanky odedávna bývají, ale soška prostě vznikla. Posléze sošku upustil do ohniště a sladce po vínku usnul. Když se probudil, ohniště již takřka vyhaslo, ale, než do něj znovu přiložil, vyjmul sošku a očistil ji. Docela se mu líbila, vždyť byl její autor (jakožto správný chlap byl na svůj výtvor patřičně hrdý), tak ji postavil na výklenek v jeskyni. Žena sice chvíli frfňala (jak tak ženy, zvláště Moravanky, občas frfňajú): "takhle tlustá přeci nejsu..." Ale po nějaké době sa se soškou smířila a dokonce se jí před ostatními ženami chlubila.
Vinosochař si po spánku naštěstí vzpomněl na dobré zkvašené bobule, poslal ženu s děckama pro další, opět je uložili do prohlubně, nechali zkvasit, pozvali súsedy, a tak vznikla moravská tradice: výroba vína (pozdějc začali dávat bobule pro zkvašení do dřevěných sudú, vydlabaných z dubových kmenú, aby sa tyto nemísily s hlinú).
Samo slovo víno pochází ze slova "vinna" či "vinná", neboť Vinosochař, když čelil frfňání jeho ženy, že socha je moc tlustá, odpověděl: "samas tím vinna, že jsi ty bobule natrhala a dala do prohlubně". A tak ze slova "vinná" vzniklo slovo "víno". Rakušané a Němci to později zkomolili na "Wein", Francouzi na "vin", Anglosasové na "wine" apod., moravský základ toho slova ale již zůstal. Samotný sklep překřtil později Vinosochař na "vinný sklep".
To, že světoznámá soška Věstonická Venuše vznikla částečně z vína, dokazuje i puklina na její straně. Tam byla totiž do hlíny přimísena jedna z vinných bobulí společně s částí hroznu (třapina), takže se na tom místě soška špatně vypálila.
Po mnoha a mnoha letech vyplavila povodeň sošku z jeskyně ven k řece Dyji, tam ji našel jistý slovutný profesor Absolon s jeho kolektivem študáků a uložili ji do trezoru Moravského muzea. Ale to již jiná historie...
Dodatek 1:
Pravdivost (nebo přinejmenším pravděpodobnost) legendy dokazují tyto věci:
- soška Věstonická Venuše má skutečně na levé straně rýhu, pravděpodobně od zapečené části vinného hroznu (třapiny); homogenní sošky z vápenité hlíny se na rozdíl od Věstonické Venuše zpravidla spečou, mají pevný povrch a nemají žádné rýhy
- Lovci mamutů žili pod Pálavou, v oblasti mimořádně vhodné pro pěstování a výrobu vína
- nad Dolními Věstonicemi, mírně vpravo, je jeskyně, odkud byla soška pravděpodobně vyplavena
- vínu dělá dobře vápenitý základ, což bylo v případě vody z krápníku bohatě splněno
- mohutných dubů na výrobu sudů rostlo a roste v oblasti velké množství
- slovo "víno" je příbuzné se slovem "vinná" (například "vinná réva"), dříve se myslelo, že je to souvislost spíše v tom, že víno je vino opilostí, legenda se spíše přiklání k "vině" pravěké ženy, která vinné bobule poprvé našla
- Moravané byli odjakživa lidé šikovní a jsou bytostně spjatí s vínem
Dodatek 2:
Kopie sošky je vystavenu v Muzeu Lovců mamutů - Dolní Věstonice. Takže ještě mírné upozornění pro plánovače další případné loupeže století: v muzeu v Dolních Věstonicích ji neprovádějte, nemá to cenu. Na druhé straně turistům doporučujeme toto muzeum navštívit - stojí to za podívání.

Fotografie k legendě:

Vinná Věstonická Venuše - soška Vinná Věstonická Venuše - hrozen
Vinná Věstonická Venuše - jeskyně, kde byla soška vytvořena Vinná Věstonická Venuše - vinice, kde našla pravěká žena víno (hrozny)
Vinná Věstonická Venuše - krajina, kde se legenda pravěpodobně odehrála

Viz též Věstonická Venuše a Historické osídlení regionu.

Migrující Slované
První prokazatelné osídlení v okolí Lednice je z 10. století našeho letopočtu, kdy se v Nejdku (nyní obec přidružená k Lednici, cca 3 km od Lednice) u řeky Dyje nacházelo staroslověnské hradiště. Protože se jedná o zátopovou oblast a hradiště se nacházelo přímo na břehu řeky, bylo často zaplaveno. To se jeho obyvatelům nelíbilo, a tak se přestěhovali cca o 2 km nahoru k nynější kapličce, směrem na Mikulov. Ovšem záhy zjistili, že se u kapličky jedná o suché místo a že musí veškerou vodu tahat od řeky Dyje nahoru k novému sídlu. Ani to se jim nelíbilo, a tak se záhy stěhovali na původní místo dolů k řece. Tam ovšem byli znovu vyplaveni, takže opět migrovali nahoru ke kapličce atd. atd. To se mnohokrát opakovalo, A jestli nevymřeli, stěhují se Staroslované od řeky ke kapličce a zpět až dodnes. Jak praví legenda, za nocí se plahočí s nákladem sem a tam a prosím poutníky a tuláky, aby jim se stěhováním pomohli.
Zbytky dolního hradiště, valy a vykopaná místa naleznete, pokud projdete dolů obcí Nejdek a po 300 metrech lužním lesem se stočíte doleva k řece. Vykopávky z tohoto hradiště si můžete prohlédnout v zámečku Pohansko u Břeclavi, který byl rekonstruován a ve kterém se nachází muzeum místního keltského a staroslověnského osídlení, včetně reálných kopií sídel (zemnice apod.). Místo horního hradiště bylo u silnice z Lednice do Mikulova, cca 1 km od okraje Lednice. Na tomto místě je nyní kostelík a háj, místo působí tajuplně, viz legenda "Křesťanské lípy".
PS:
Asi jsme se již tehdy naučili dobře (e)migrovat, viz například roky komunistického teroru 1948-1989 a hlavně sovětská okupace v roce 1968. Ve světě žije údajně půl milionu českých, moravských a slezských emigrantů.

Legenda o praotci Liechtensteinů
Praotec Liechtensteinů žil před mnoha stoletími. Byl chudý horník a celé dny doloval rudu v podzemních štolách. Byl člověk poctivý a pracovitý. Svou urputnou prací si však vydělal jen na skromné živobytí. Nikdy si nestěžoval, jenom doufal, že se mu povede lépe. Jednou kopal v podzemí, když tu se mu zjevila víla. Vzala horníka za ruku a dovedla ho na samý konec dávno opuštěné štoly. Jakmile se zastavila, řekla: "Zde kopej." a zmizela. Horník tedy nelenil a pustil se do díla. Sotva párkrát dopadl krompáč na tvrdou skálu, ulomil se z ní krásný kámen. Horník ho zvedl a kámen se mu v dlani rozsvítil jako tisíc hvězd. Byl to drahokam. Praotec Liechtensteinů chvilku stál s pokladem v ruce a přemýšlel, co s ním provede. Po krátkém zamyšlení usoudil, že drahokam odnese knížeti, kterému patří půda, kde kope. Vydal se na knížecí hrad, stanul před knížetem a předal mu poklad. Kníže byl potěšen horníkovou poctivostí, kámen mu vrátil a k tomu mu ještě přidal kus země, kde horník začal hospodařit jako svobodný pán. Podle drahého kamene si potom on i jeho potomci začali říkat páni z Liechtensteina (Licht-Stein).

Lednice - ledová prohlubeň
Osada a tvrz Lednice se datuje někdy do roku 1000 našeho letopočtu.
Název Lednice má dějepisný i teplotní původ.
Lednice se původně jmenovala "Izgruobi", název má slovanský původ s příměsí latinských a keltských prvků. Cca ve 12. století byla Lednice přejmenována na "Eisgrub" (německý název), tak se nazývala ještě v době první republiky a za války, až do roku 1945, varianta v českém jazyce byla "Lednycze".
Historické dlouhodobé názvy Lednice, které používalo moravské obyvatelstvo obce cca od roku 1200 do roku 1945, mají dvě varianty a pět možných původů. První varianta moravského názvu obce je "Ladnice". Tato varianta má tři původy: první původ je od slova "led", které se vyskytuje v německém názvu obce, druhý původe je od slov "ladná, pohledná" ve smyslu "hezká" a třetí původ je od slova "ladná" ve smyslu "půda, ležící ladem", přesně tak se nazývá sousední obec "Ladná", ležící od Lednice ve směru na Břeclav. Druhá varianta moravského názvu obce je "Luhnice". Tato varianta má dva původy: první původ je od slov "luh, louka", druhý původ je od slov "lužní les, lužní lesy".
Oficiální německý název "Eisgrub", který byl používán i za první republiky a za okupace, trval do roku 1945, v tomto roce byla obec přejmenována na "Lednice" a tento název trvá až do dnešní doby.
Od roku 2007 je skupinou nadšenců navrhována změna názvu obce na "Báječná Lednice".
Původní latinský název "Izgruobi", německý název "Eisgrub" i současný název obce "Lednice" znamenají "ledová díra" či "ledová prohlubeň". Většina zámeckého parku se skutečně nachází v jakési prohloubenině pod úrovní okolí, která má speciální mikroklima. Pravděpodobně díky nízké poloze parku a jeho vodnímu charakteru (rybník, řeka, kanály...) vzniká především na podzim, v zimě a na jaře (občas i v létě) teplotní inverze. V prohloubenině se drží studený a vlhký vzduch, zatímco teplý a suchý vzduch vystoupá nahoru. Proto bývá v lednickém parku relativně chladněji než v okolí, a to zpravidla o několik stupňů.
Rada turistům: při cestě do Lednice nezapomeňte s sebou svetr, bundu, čepici, šálu, rukavice a teplé Jágrovo spodní prádlo. Něco k vnitřnímu zahřátí se v místních vinotékách, vinárnách, vinných sklepech apod. vždycky najde.
Mimochodem Jágrovo spodní prádlo je pojmenované po známém českém hokejistovi Jaromíru Jágrovi, momentálně nejlepším hráči světa a NHL, ten toto prádlo nosí na led, aby mu při jeho tradičních vláčných pohybech neprochladlo svalstvo.

Křesťanské lípy
U kostelíku při silnici z Lednice na Mikulov jsou zbytky lip, které tam zasadili Cyril (Konstantin) a Metoděj. Konstantin a Metoděj byli staroslovanští věrozvěstové, kteří přivedli na Moravu křesťanství.
Jedná se o romantické místo s krásnými výhledy do krajiny, dýchne tam na vás tajemná atmosféra minulosti a záhadna. Na místě můžete dnes vidět kostelík, zbytky dvou lip, které zasadili Cyril a Metoděj v době Velké Moravy a pás stromů cca 40 x 100 metrů pravděpodobně v lokalitě původního hradiště.
Z lip zbyly bohužel jen velké pařezy, ve stromech někdo založil požár a prakticky je zničil. Pařezy byly zachráněny místními dobrovolnými hasiči pod vedením jedné z místních legend, pana Rudy Kelči. Pařezy jsou nyní zabetonovány, aby nedošlo k jejich úplnému rozkladu či zničení.
Vyprávění o požáru stromů jsem slyšel osobně od pana Rudy Kelči. Ovšem, upřímně, čert tomu věř. Jak všichni víme, za bolševika byli požárníci. A tak, jak je úkolem zámečníků dělat zámky, úkolem požárníků mohlo být dělat požáry, nikoli je hasit. To až teďka po "Velké sametové", máme zpátky hasiče.

Příběh o Adalbertovi a jeho věrném psu
V bouřlivém století, kdy Kolumbus objevoval Ameriku a Maurové byli vytlačeni z Evropy, projížděl Evropou mladý italský šlechtic Adalbert. Se svým spolehlivým ořem a věrným psem poznával nové kraje a získával zkušenosti, aby mohl po návratu převzít rodné knížectví. Osud ho zavál i do země moravské. Projížděl rozlehlými hraničními hvozdy, později obdělávanou krajinou s mozaikou luk a shluky košatých dubů. Adalbert snil o životě, o kráse, o lásce i o statečných činech, cítil ve vlasech chladivý vánek a nad hlavou slyšel šum křídel čápů a volavek.
Pohodu slunečného letního dne přerušili výkřiky. Adalbert zastavil koně a naslouchal. V hostincích ho častokrát varovali, že země je v těchto dobách pro osamoceného poutníka nebezpečná a že pokud uslyší nějaké nepokoje, ať se rychle klidí. Lehce se říká a těžce dělá. Zvědavost, touha mládí po dobrodružství i snaha pomoci lidem v nesnázích zvítězila a Adalbert pobídl koně ke stále jasnějším zvukům.
Prodral se křovinami a vjel na nevelkou louku s několika políčky a ovocnými stromy. Loupeživá banda napadla malou osadu, nebo lépe řečeno jen shluk několika chalup na kraji lesa. Adalbert viděl, jak lupiči drancují a snaží se zmocnit žen. Všude panovala hrůza a zmatek. Zkontroloval hákovnici, tasil meč a vrhl se vesničanům na pomoc. Díky momentu překvapení se mu podařilo tři lupiče během chvíle zneškodnit. Pak nastal těžký boj proti přesile. Adalbert bojoval ze všech sil.Vesničané povzbuzeni jeho příkladem se vzchopili a vydali se mu na pomoc. Zahnali lupiče, ale pro Adalberta bylo již pozdě. Utrpěl tři těžké rány. Zeslabený ztrátou krve se sesunul z koně a život z něj pomalu unikal. Jeho pes olizoval chladnoucí tělo svého pána a smutně vyl. Po jeho smrti setrval na místě jeho skonu. Venkované Adalberta pohřbili a na místo umístili prostý kámen. Velký pes, zřejmě z nějakého vzácného královského plemene, již zdejší kraj neopustil. Místo posledního odpočinku svého pána střežil po mnoho let. Stal se ochráncem osady a mnohokrát její obyvatele varoval před nebezpečím či zahnal kradmo se plížícího zloděje či lesní šelmu. Nikdy se však nevzdálil daleko od hrobu. Jakoby duch jeho pána přešel na něj a nedovoloval mu vzdálit se od tlejícího těla. Po mnoho let žil takto v přátelství s vesničany a ti mu na oplátku za jeho služby poskytovali dostatek potravy. Po jeho pánovi mu říkali zkráceně Alda.
Uplynula řada let, Alda dávno zemřel, byl pohřben vedle svého pána a střeží ho i po smrti. Místo označené balvanem pomalu zarostlo v hustém porostu za osadou, která se změnila v menší vesnici. Pověst o věrném psu a statečném mladíkovi si však vyprávěli obyvatelé po mnoho generací, až se dostala ke sluchu mladého italského sochaře, který na blízkém zámku pomáhal s výzdobou při jeho rozsáhlé přestavbě. Legenda ho zaujala a on začal pátrat po hrobu svého krajana. V lese u vesnice objevil zajímavě tvarovaný kámen. Jako kdyby se tam někdo pokoušel kdysi dávno neumělými prostředky vytesat. Je možné, že objevil Adalbertův hrob? Kdo ví.
Výstavba zámku pokračovala a brzy došlo i na vnější úpravy. Sochaře napadlo, že by pověst mohl vtělit do kamene, aby hrdinství i věrnost zůstaly zachovány a připomínaly budoucím generacím dávnou historii. Vyžádal si pevný kus pískovce a pustil se do práce. Přes své mládí vytvořil dokonalé dílo. Vytesal postavu mohutného psa střežícího erb svého pána. Tři zahnutá ostří připomínají rány, které ukončily mladý život, pilíře, které byly předčasně zbořeny. Předčasně, ale rozhodně ne zbytečně.
Ať již schválně nebo náhodou, kamenný pes jako by se usmíval. I staletí po své smrti střeží okolí a věrně pomáhá lidem, kteří si toho žádají. Vyslechne, nepatrně pokývne, a aniž by promluvil, poskytne radu či útěchu. Na příběh, proč lednický park spolu se lvem stráží pes, už se dávno zapomnělo, ale socha zde stojí stále. Levou tlapa položená na štítu je lehce ohlazená od rukou návštěvníků, kteří sní o životě, o kráse, o lásce i o hrdinství, kteří cítí ve vlasech chladivý vánek a nad hlavou slyší šum křídel čápů a volavek. Takovým poutníkům pak někdy Alda ve sdílnější chvilce i porozpráví o svém pánovi, o dalekých končinách, o uplynulých staletích i o životech zdejších lidí. Že nic neslyšíte? Zkuste pozorně naslouchat. Zavřete oči a ztište dech i tlukot srdce. Snažte se, třeba přece jen něco zaslechnete…

Minaret
Minaret je nejstarší rozhledna u nás, má 62 metrů a 302 schodů, parametry jako Petřínská rozhledna v Praze, vystavěl ji Josef Hardtmuth. Patří mezi takzvané salety, drobné architektonické památky, postavené v přírodě. Je postavena na močálu původně bažinaté části parku, kterou nechal Josef Hardtmuth vysušit a vykopat tam velkou jámu na základy. Pro jistotu stojí Minaret na olšových kůlech a dubových překladech. Minaret je postaven na opačné straně lednického parku, než je zámek. Mezi zámkem a Minaretem je ponechán ve stromech široký průsek, takže se šlechticům i návštěvníkům otevírá nádherný pohled z jedné strany parku na druhou, z jedná památky na druhou, přes Zámecký rybník a ostrovy, toto je nejmalebnější pohled na park. Na vrchol Minaretu vedou schody, Minaret má tří patra, na kterých jsou ochozy - vyhlídky. Žádný výtah zde neexistuje, takže všichni musí poctivě cestu nahoru vyšlapat. Ovšem nádherný rozhled z vrcholu Minaretu stojí za to, návštěvníkům berou dech pohledy na zámek, park, okolí, Lednicko-valtický areál, Pálavu, kopce nad Valticemi na hranicích s Rakouskem, údolí řeky Dyje, Bílé Karpaty a Malé Karpaty na obzoru. Za dobrého počasí je vidět i střecha kostela Stephansdom ve Vídni.
Viz též Minaret - informace a fotografie.

Stavba Minaretu
Zasedání lednických konšelů, kde se na nátlak protestujících občanů Lednice rozhodnou, že knížeti Liechtensteinovi nepovolí postavit na náměstí kostel, namísto zchátralého Obecního kostela. Konšelé jsou nejprve pro to, aby kníže Liechtenstein vlastním nákladem nový kostel postavil, protože obec ušetří na nákladech (jednou z podmínek bude, že kníže musí nechat zbořit původní Obecní kostel a odvést veškerý stavební materiál pryč, oboje vlastními náklady). Poté ale přijdou pod okna radnice demonstrovat ledničtí občané, podpoření vínkem, které vypili v místní hospodě Obecní dům na rozlúčku s rekrúty (mezi rekrúty jsou i Petr a Karel, ale ti se protestů nezúčastní). Občané hlasitě volají, že od žádného Němce - cizáka kostel nechtějí, konšelé se leknou defenestrace (tradiční v Čechách a na Moravě reminiscence na události, předcházející bitvě na Bílé hoře, promítnout ukázku z defenestrace) a návrh knížete Liechtensteina odmítnou. Proto se kníže rozhodl místo katolického kostela na obecním pozemku postavit Minaret na pozemku vlastním, kde mu do stavbu nebude smět nikdo kecet. S muslimským náboženstvím to nemá nic společného.

Kruhové lešení okolo Minaretu
V snaze ulehčit zedníkům tahání těžkých kamenů a stavebních dílců po klasickém lešení směrem vzhůru, nechal postavit pan architekt Josef Hardtmuth okolo kostry Minaretu kruhové lešení. Ovšem tehdejší zedníci na něco takového nebyli zvyklí, nevěřili tesařům a báli se na lešení stoupnout. Tuto situaci vyřešil kaprál císařského jízdního pluku. Vzal svého koně, vjel na kruhové lešení, vyjel po něm s koněm až nahoru, tam se obrátil a sjel ve zdraví dolů. Vyžadovalo to od něj nemalý kusu odvahy, neboť my, kteří jezdíme na koni, víme, jak málo stačí k tomu, aby se kůň lekl a splašil se, a co poté dokáže kůň udělat s jezdcem na rovině, natož na šedesátimetrovém kruhovém lešení. Po tomto zdařilém jezdeckém kousku přestali mít zedníci strach, vstoupili na kruhové lešení, používali jej a v pohodě Minaret postavili.

Vynález tužky - Josef Hardtmuth
Josef Hardtmuth byl kolem roku 1800 dvorním architektem rodu Liechtensteinů. Josef Hardtmuth v Lednici vynalezl "dnešní" tužku. Původní tužky existovaly již před panem Hardtmuthem, ale byly vyrobeny pouze z tuhy, takže špinily ruce a hodně se lámaly. Josef Hardtmuth byl mimo jiné architekt, který kreslil tužkou plány a náčrty. Příčilo se mu, mít celý den ruce jak kominík a muset si před každým podáním rukou šlechtě tyto ruce mít v Zámeckém rybníku. Jeho ženě se příčilo, že musí denně prát jeho bílé klotové rukávy. Proto pan Hardtmuth vymyslel, jak tuhu obalit dřevem a upravit její špičku. Tato moderní tužka, tak, jak ji známe dnes, nešpiní ruce a prakticky se neláme. Pan Josef Hardtmuth si nechal tužku patentovat. Dřevo, ze kterého Josef Hardtmuth nejprve tužky vyráběl, mělo ze žlutou (zlatou) barvu. Josef Hardtmuth vystavoval tuto "žlutou tužku" na výstavě v Londýně, kde vzbudila senzaci a sklidila zasloužený úspěch. Tužka se začala vyrábět v Lednici na Moravě. Ovšem na bohaté Moravě se skvělým podnebí a ještě lepším vínkem žili odjakživa zazobaní lidé, hlavně sedláci, kteří si nechávali za dobrou práci dobře zaplatit. Zato pracovní síla v chudých jižních Čechách byla přece jen levnější. Josef Hardtmuth byl mimo vynálezce také dobrý hospodář, proto z uvedených ekonomických důvodů časem přemístil výrobu tužek na jih Čech do Českých Budějovic. Firma Kooh-i-Noor, kterou Josef Hardtmuth pojmenoval po světoznámém drahokamu, tužky nejen vyráběla, ale také prodávala, distribuovala a exportovala. Tato firma dosáhla záhy proslulost i skvělé ekonomické výsledky. Josef Hardtmuth zbohatl a zbohatla i celá jeho rodina, neboť firma Kooh-i-Noor byl v zásadě rodinný podnik. Tato firma existuje dodnes, vyrábí tužky a kancelářské zboží a jako kdysi je exportuje do celého světa. Po velké sametové nabídla management podniku rodině Hardtmuthů restituci, ale ta to odmítla, možná i proto, že tím chtěla vyrovnat vinu z jejího poměrně dobrého vztahu s Němci za války. V současné době ale rodina Hardtmuthů zvažuje, zda se o původní majetek v restituci přihlásí.
Pro zajímavost, Minaret, který pan Hardtmuth navrhl a postavil, má podobu ořezané tužky, postavené špičkou nahoru.

Malí Britové si od Santa Clause nejvíce přejí tužku
Následující zpráva ukazuje, že pan Josef Hardtmuth rozdává svojí tužkou radost dětem i 150 let poté, co odešel z tohoto světa. Možná je Ježíškovi dodává přímo v nebi, aby je Ježíšek mohl dávat těm hodným dětem na zemi, které si tužky či pastelky přejí najít pod vánočním stromečkem či v punčoše. Pan Josef Hardtmuth samozřejmě vyrábí v nebi tužky individuelně, zvlášť pro každé dítě, na základě přání, které posílají Ježíškovi a základě stránek z katalogů, které děti vytrhávají z katalogů a přikládají k přáním.
Zpráva České tiskové kanceláře:
Docela obyčejné přání směřují ve svých dopisech malí Britové na Santa Clause, který v anglosaských zemích rozdává vánoční dárky. Chtějí od něj... tužky. Alespoň to tvrdí britská pošta, která na sebe vzala úkol otevřít 750 tisíc dopisů určených Santa Clausovi. Za tužkami a pery se na seznamu nejžádanějších dárků objevují panenky s doplňky, dále videohry, DVD a CD, na pátém místě knihy, za nimi mobilní telefony, pak výrobky odvozené z filmů, na osmém oblečení a boty a deváté místo zaujímá stavebnice Lego. Ty méně materialistické děti si přejí "konec úkolů" nebo setkání se známou osobností. Stále častěji se britské děti nespokojují pouze s napsáním svého přání - aby ulehčily těžkou práci vousatému staříkovi v červenobílém hábitu, vysvětlují mu, kde k tomu dárku přijít, a do svých dopisů zahrnují i popisky z katalogů, aby mu pomohly vyhledat hračky, které si přejí. "Hodně lidí si myslí, že jsou děti sobecké, ale když procházíte, co píší, je to často dojemné. Často si dělají starosti o jiné a chápou velikost úkolu, který čeká na Santa Clause," říká Patrick O'Neill z britské pošty. "Jelikož vytrhávají stránky z katalogů a připojují je ke svým dopisům, Santa Claus se může podívat, kam se pro hračky vydat. Tento trend se objevuje už několik let, ale letos jsme zaznamenali větší nárůst," dodal.

Reinkarnace
Sběratel a zapisovatel těchto legend byl před 300 lety v Lednici šlechticem. Bylo to v jeho minulém životě.
Mám kamarádku vědmu. Když se podívala do mých minulých životů, zjistila, že jsem byl šlechticem na lednickém zámku. Toto je stoprocentní pravda, mám pro důkaz.
Mám rád kočky (dvounohé i čtyřnohé), starám se o ně. 2.5 doku jsem pomáhal v brněnském útulku pro opuštěná zvířata. Na druhé straně pejsky nemusím a oni nemusí mě. Su starý tulák, a oni ze zkušenosti s tuláky nevědí, zda jim takový okolojdoucí nejde ukrást slepici či dokonce se pomilovat s místní děvčicou. V mém případě je tento negativní vztah dán také tím, že mě pes v mém minulém životě při lovu v lednickém panství pokousal.
To, že jsem byl pokousán, a z toho plynoucí negativní vztah mezi mnou a pejsky je důkazem pravdivosti této legendy a obecně důkazem minulých životů (převtělování, reinkarnace).
V této mé filosofii mám blízko k Tibetu, mám rád tibetského dalajlámu, který žije v Tibetu, kam uprchl před čínskými okupanty. Viz dojímavý film "Sedm let v Tibetu", kde hrál hlavní roli Brad Pitt. Velmi přeji dalajlámovi úspěch v jeho snaze o návrat nezávislosti Tibetu, nemám rád čínské okupanty a okupanty obecně.

Objevení Lednice
Já jsem byl v Lednici s rodiči, když mi byly asi 4 roky, od té doby nikdy. V mládí jsem vyhrál fyzikální olympiádu, za odměnu byli vítězové na třítýdenním soustředění v Trenčíně. Na konci soustředění mi došly prachy, takže na návrat do Prahy vlakem nebylo ani pomyšlení. No co, rozhod jsem se, že pojedu stopem, vlakem jel akorát můj kufr. Vyrazil jsem v pátek odpoledne a dojel v sobotu ve tři v noci do Břeclavi. Tam jsem spal v sedě v nádražní čekárně do pěti hodin ráno. Jak jsem vyšel z nádraží, tak mi něco řeklo "Petře, tady někde je Lednice a je tam krásně". No a já se vydal bez mapy na cestu do Lednice, kam jsem došel v sedm ráno. Dostal jsem se pod Minaret, krátce se podíval na rybník a park a pak jsem pod Minaretem usnul. Když jsem se probudil, bylo rozhodnuto, Lednicko-valtický areál se navždy stal krajinou mého srdce.

Tour de France
Su starý tulák, léta sa túlám po Moravě, hlavně po Lednicko-valtickém areálu a Pálavě. Legendární jsou moje "Tour de France".
To se takhle asi okolo poledne přijede do Mikulova, dají se dvě pivka a pokocháte se pohledem na mikulovský zámek a Svatý Kopeček (bílé skály, Křížová cesta, kostel, kaple).
Poté se přes Svatý kopeček (nespadněte do lomu) odeberete na farmu Hlavenka, nasednete na koně a projedete se po kopcích Dolní Moravy. Zajímavý je například Liščí kopec, který je zmíněn v jedné trampské písničce. Užijete si nejkrásnější pohled na svět ze hřbetu koně, na kopce, vinohrady a rybníky (největší moravský rybník Nesyt).
Po skončení jízdy je dalším zastavením posezení pod lipami v Sedlci, kde příjemně plyne čas při pivu, rumech a případně lidových písničkách až do půlnoci.
O půlnoci to vezmete cestou údolím k Nesyty, kde je krásný palouček a zátoka, lákající ke koupání při měsíčku.
Po osvěžující koupeli přejdete přes hlohovecké kopce do Lednice, provází Vás Velký vůz. Do Lednice se dostanete asi ve dvě v noci, právě včas, abyste si mohli užít hodinku před zavíračkou na baru místního podniku "Veranda".
Na závěr si dáte příjemnou procházku lednickým parkem a lužními lesy. Užijete si tajuplnou atmosféru, provázejí Vás sochy lva a vlky, jakožto i mlhy na blatech.
Do Břeclavi dorazíte nad ránem, koupíte na cestu jedno lahvové dobře vychlazené a do Brna se vrátíte okolo sedmé hodiny.

Profesní objevení Lednice
Žil jsem několik let v Kanadě, kde to vypadalo, že se stanu nejbohatším člověkem v České republice (měl jsem patentované spojení mezi počítači a mobily). Ale jak to na světě chodí, firmě došly investiční peníze, nezaplatila nějaké účty, prasklo to, ztratila důvěryhodnost a prakticky zkrachovala.
Tak jsem se vrátil zpátky do Čech, respektive na Moravu. Živil jsem se, jak se dalo. Po čase jsme prodával reflexní vesty pro motoristy. Od silnice v Mikulově mě vyhnali, tak jsme je prodával v Lednici na parkovišti. A jednoho dne asi v jednu hodinu po poledni jsem si sedl na lavičku a tehdy mi to doklaplo: je tady dost turistických zařízení (hotely, penziony, restaurace, hospody apod.), ale není zde žádný tour operátor (organizátor cestovního ruchu), který by pro individuální turisty, společnosti i firmy poskládal a zorganizoval pobyt v Lednicko-valtickém areálu. Věnoval jsem cca 14 dní na to, abych si prověřil kvalitu turistických služeb jednotlivých zařízení. Zdála se mi dobrá.
Tak jsem toho tour operátora začal dělat. Udělal jsme WWW stránky Báječná lednice, WWW adresa www.ledice.org. Dva roky jsme rozdával turistům na lednickém zámku letáčky a lákal je do jednotlivých turistických zařízení, za což mi tato zařízení platila. Tento rok jsem přešel na společenské a firemní akce, čímž se víceméně úspěšně živím, takže pro Vás mohu sbírat legendy, lidové písničky a tak podobně.

Sirky, aneb Vesničko má středisková
Jistě všichni znáte film Vesničko má středisková a postavu agronoma Jaromíra v tomto filmu. Tento agronom strkal vyhořelé sirky zpět do krabičky. Byl mnohokráte varován, že mu krabička chytne: "Jaromíre, nestrkej ty sirky zpátky do krabičky, chytne Ti". A taky jo. Při jedné schůzi zemědělského družstva jako obvykle strčil sirku, se kterou si právě zapálil cigaretu, zpět do krabičky sirek a tuto krabičku si dal do kapsy. V následujícím okamžiku krabička vzplanul a popálila jej na slušných i neslušných místech. Poté se při ošetření u lékaře (herec Rudolf Hrušínský) ptal, zda to nebude mít na funkci. Lékař to pochopil tak, že se agronom ptá na funkci pohlavního orgánu, a odpověděl "Neboj se, nebude". Poté mu došlo, že se dotaz se týká funkce agronoma a doplnil "Na tu už vůbec".
Podobná historka se stala nejmenovanému lednickému průvodci. Po bouřlivé noci se v šest hodin ráno ocitl, dosud neví jak, zamčen uvnitř Penzionu Štork. Protože uvnitř penzionu je kouření zakázáno, vydržel až do sedmé hodiny, kdy přišla recepční a z penzionu jej vypustila. Poté si blaženě jednu zapálil a jako obvykle strčil vyhořelou sirku zpět do krabičky. Ale ouvej, sirka ještě nebyla tak úplně vyhořelá a krabička mu vzápětí vzplanula, asi jako malý granát. Duchapřítomně krabičku odhodil na chodník a její zbytky si choval na památku, dosud je má. Štěstí bylo, že krabička neměla žádnou setrvačnost, vzplanula mu v rukách prakticky v tom okamžiku, kdy do ní vyhořelou sirku vsunul. Pokud by krabička měla řekněme dvě vteřiny zpoždění, a on by ji jako obvykle zastrčil zpátky do kapsy, mohlo být hůře, s odděvem i s orgánem.
Antivesničkové opatření, aneb následná rada kuřákům:
Pokud strkáte vyhořelou sirku zpátky do krabičky, dávejte ji tam v obráceném gardu, tedy vyhořelou špičkou směrem na druhou stranu, než jsou špičky nevyhořelých sirek.

Karel Martiš
Toto je pravdivá story o životě a smrti, sebevraždě a šťastném konci.
Karel Martiš z Milovic je jedním z nejlepších lidových hudebníků současnosti. Je to renesanční člověk, primáš, houslista, zpěvák, skladatel a folklórista.
Dlouhá léta byl primášem Ondráše, legendárního moravského souboru písní a tanců. S lidovou hudbou projel celý svět, hrál na letadlové lodi, arabským šejkům v poušti a rak podobně. Asi před rokem se mu začaly dělat na rukou v zápěstí a mezi prsty výrůstky. Žádné léčení nepomáhalo, operace a následná sádra na rukou byla na nic. Nemohl hrát na své milované housle, ztratil se mu smysl života, pil jak Dán (list rumu denně), silně uvažoval o sebevraždě (narazit s autem do stromu).
Zkolaboval u lékaře v Mikulově, sanitkou jej převezli do nemocnice Břeclav, kde s ním nezacházelo zrovna nejlépe. Přikurtovali jej na lůžko, nedali mu 5 dní jíst a pít. Dokonce sestřičky když mu dávaly plasmu si povídaly "aby ho to hodně bolelo". Dvakrát jim v pyžamu utekl, poprvé po lešení, podruhé rozbil hasičákem skleněné dveře. V obou případech jej policie dopadla a přivedla zpět do nemocnice. Stále chtěl do své domovské nemocnice - Vojenské nemocnice v Brně. Jeho žádosti a prosby lékaři v Břeclavi ignorovali, dokonce mu primářka tamního oddělení nabízela transplantaci jater (!). Nakonec jej nechali odvézt do blázince v Kroměříži, kde lékaři zjistili, že je naprosto normální a odtransportovali jej do nemocnice v Brně - Bohunicích.
A tady začíná obrat. Rozumný primář oddělení v Bohunicích jej konečně nechal převézt do Vojenské nemocnice v Brně. Ale ať se tady lékaři snažili jak se snažili, opět nic nepomáhalo, nadále nad ním jen kroutili hlavou. Ale někoho v této nemocnici napadlo, zavolat na konzultaci primářku z Vojenské nemocnice v Praze - Střešovicích. A ta po důkladném vyšetření zjistila, že se jedná o prachsprostý streptokokový zánět. Pak stačilo půlroční léčení (antibiotika, infuse, dieta a nepití). A zázrak se stal, Karel je vyléčen, v plné životní síle. Zažil jsem jeho návrat při vystoupení cimbálové hudby a mohu Vám říct, že to byl zážitek, vidět a slyšet, s jakou radostí pro lidi hraje a zpívá.BR> Tato legenda ale přece jen nemá šťastný konec. V důsledku těžké nemoci, kterou Karel prodělal, byl jeho organismus hodně poškozen. Karel zemřel 15.1.2009 ve věku pouhých 38 let. Moc toho pro moravskou muziku udělal, ale jeho práce zůstala nedokončena. Čest jeho památce.

Zajímavosti z historie a současnosti
Dolní Morava je jihem Jižní Moravy. Je to obdélník o rozměrech 30 x 10 km. Skládá se z Mikulovska, Pálavy, Lednicko-valtického areálu a Břeclavska a .
Zámek Lednice: původně gotická tvrz, přestavěn během 8 století (cca 1200-1945), postupně gotika, renesance, baroko (klasicismus), novogotika, dnes můžeme mluvit o pohádkovém stylu.
Hospodářská část zámku: takzvaný palác hřebců, konírny a dvě velké jízdárny, koně a kočáry byly používány k projížďkám po okolí Lednice a Lednicko-valtickém areálu, dále bylo v hospodářské části ubytování pro zaměstnance a služebnictvo zámku.
Skleník: největší v České republice, 80 x 20 x 10 m, 250 druhů rostlin, tropické a subtropické, palmy.
Jeskyně Grotta: umělá jeskyně pod zámkem, skutečné i umělé krápníky, skutečné krápníky byly dovezeny z Moravského krasu, figuríny z lednických pověstí.
Zahrada: francouzský styl, á la Versailles, stovky květin, nádherné záhony, kvetoucí od jara do podzimu, živé ploty, sochy, kašny, zahrada byla vybudována na místě části Lednice, bylo kvůli ní zbouráno asi 40 domů, renovovaný zavodňovací systém, voda je přiváděna prakticky ke každé rostlince, systém vykopala parta skvěle pracujících Romů.
Park: anglický styl, á la Windsor, 574 druhů stromů a dřevin, 30000 sazenic, budován po staletí, původně lužní les s náletovými dřevinami, středem protékala řeka Dyje, vyhlouben a napuštěn Zámecký rybník, umělý kanál řeky Dyje (Bílá Dyje), centrální část parku je na ostrově, byly přiváženy sazenice i vzrostlé stromy z jižní Ameriky, Afriky a Asie, Růžový rybníček, Zámecký rybník, řeka Dyje, ostrovy na ostrově, kanály, mosty, Aquadukt, Jeskyně Peklo, Minaret s rozhlednou.
Vodní kanály: v Lednicko-valtickém areálu je cca 150 kilometrů vodních kanálů, které slouží k regulaci vody, zejména při povodních, hlavně park je proti povodním skvěle chráněn.
Stavba Zámeckého rybníku stála 1 milion zlatých, výstavba parku stála 2 miliony zlatých, na tehdejší dobu ohromná suma (věno bohaté nevěsty čítalo cca 100 zlatých).
Výstava Tajemná Indonézie: Hanzelka a Zikmund, ohromující prostředí, vodopád, potok, lávka, chýše, zvířata, promítání filmů, přemístěno do Mikulova.
Dravci: show, světový unikát, 75 dravců, orli, supi, kondoři...

Dřevěné schodiště
Známé dřevěné zámecké schodiště řezali řezbáři z jednoho stromu, trvalo jim to sedm let.

Ostrovy na ostrově
Lednický park je z větší části umístěn na ostrově, je v něm vybudován Zámecký rybník a na něm opět umělé ostrovy. Jedná se tedy o ostrovy na ostrově.

Historické osídlení regionu
Krajina je prokazatelně lidmi osídlena již cca 30 tisíc let, možné osídlení sahá do doby před 250 tisíci lety. Vystřídali se zde např. Lovci mamutů (Věstonická Venuše), Keltové, Římané, Germáni, Rakušané, Slované a další. Lidé v regionu byli pravděpodobně i na tehdejší dobu dosti mírumilovní a dokázali se navzájem přátelsky mísit, takže se nedochovaly žádné památky na velké bitvy. Moravané byli vždycky stateční, viz pozdější bitva na Bílé hoře, kde se takřka jako jediní bránili přesile německých vojsk, ale sami od sebe Moravané konflikty nevyvolávali. Ještě zajímavost, podle nového genového průzkumu, konaného v Evropě, mají v sobě Moravané cca 4 procenta keltských genů, což je dokonce více, než Galové (Francouzi).

4900 člověkoroků
Zámecký rybník je umístěn uprostřed zámeckého parku. Původně se na místě nacházel částečně lužní les, částečně náletové dřeviny, pohromou pro oblast byly pravidelné záplavy. Liechtensteinové se rozhodni vyřešit dvě věci: zabránit záplavám a současně vytvořit estetické dílo, spojení přírody s člověkem, které by poté mohli užívat pro svoje kratochvíle (odpočinek, hostiny, procházky, projížďky na koních, lov...).
Rybník stavělo 700 lidí 7 let tedy moderním jazykem celkem 4900 člověkoroků. Byli to převážně Francouzi, zajatci z napoleonských válek. Původně protékala středem nynějšího parku řeka Dyje, která vtékala do areálu z lužních lesů na východě a pokračovala lužními lesy směrem k Břeclavi (Kančí obora). Stavitelé vyhloubili okolo zámku nové jižní rameno (plavební kanál, Bílá Dyje), který se táhne od silnice Lednice-Podivín obloukem takřka k Minaretu. Dále stavitelé využili tehdejší menší severní ramene (Černá Dyje). Rozdělili tok původní Dyje mezi jižní a severní rameno, čímž odvedli tekoucí vodu ze středu parku. V tomto prostoru pak vyhloubili ohromnou jámu, přičemž vyhloubený materiál (zem) vršili okolo vyhloubeného prostoru. Tyto "valy" jsou dodnes viditelné, hlavně okolo Bílé Dyje (tvoří její navigaci, cca 2 metry nad tokem řeky). Valy sloužily a slouží jako součást protipovodňových opatření. Rybník slouží a slouží jak součást ochrany regionu před povodněmi. Byla přemístěna řeka Dyje, která původně tekla prostředkem Zámeckého parku.

Čachtická paní
Čachtická paní - Alžběta Báthoryová byla údajně milenkou či tajnou manželkou Karla z Liechtensteina, který byl místodržitelem Království Českého a neblaze proslul jakožto předseda zvláštního soudu, svolaného na příkaz císaře Ferdinanda II. po Bitvě na Bílé hoře a jakožto velitel kruté popravy 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze dne 21. června 1621. Po popravě si přišel na své při zabavování šlechtických majetků v Čechách a na Moravě. Jak vidno, Karel z Liechtensteina se věnoval spíše ekonomice a politice, bral to nejen jako džob ale i jako hobby, svoji ženu zanedbával a moc k ní na Slovensko na Čachtický hrad nejezdil. Proto se Čachtická paní věnovala lásce se služebnictvem a podanými, a její neuspokojená nenasytnost se nakonec zvrhla tak, že nechávala své milence a milenky, případně další mladé lidi, zabíjet a koupala v jejich krvi, aby omládla. Nakonec byla zazděna na Čachtické hradu, kde v osamění stezkem zemřela. Jak Karel z Liechtensteina tak Alžběta Báthoryová si tedy libovali v krutosti, prováděné na cizích lidech. Podle nepotvrzené fámy byla dokonce Alžběta Báthoryová poradkyní při popravě na Staroměstském náměstí a připravovala její scénář. To ale těžko může být pravda, protože podle hodnověrných historických pramenů Alžběta zemřela o sedm let dříve - ledaže by Karlovi z Liechtensteina radil její duch (její hrob se dodnes nenašel). Slovenský pan režisér Jakubisko nyní točí o Čachtické paní film, kde ji líčí daleko pozitivněji, ale čert věř filmařům, oni si vždycky něco přikrášlí, aby se na film dalo koukat.

Moravský národ
Moravané jakožto národ samozřejmě existují, liší se například od Čechů v řadě rysů, jsou relativně usedlí, dobrosrdeční, pohostinní (čímž samozřejmě nechci říci, že by Češi nebyli přátelští), Moravané jsou svázání s krajinou, mají svébytnou kulturu, jazyk (Hantec), různá nářečí (lišící se čím dále tím více směrem k Moravsko-slovenskému pomezí, víno (vinohrady, vinné sklepy a pergoly), vlastní hudbu (písničky, tanec). Krátce se dá říci, že Čechové vaří skvělé pivo, Moravané pěstují a připravují skvělé víno, v Čechách je lidová zábava spíše o dechovce v durové tónině nebo o moderních hudebních trendech, lidové tance v Čechách jsou víceméně skočné (polka, valčík). Na Moravě je to více o tradici, cimbálu a houslích, pomalejších táhlých písničkách v molové tónině, moravská písnička je zpravidla čistá jako vínko a táhne se jako med, k nejznámějším tancům patří verbuňk nebo hošije. Pokud přejdeme k businessu, pak Čechy jsou více o průmyslu, Morava je více o zemědělství.

Moravský národ a jazyk
Po Velké sametové revoluci se vedou čestné spory ohledně toho, zda jsou Moravané národ. Každý národ je dán systémem hodnot, jakými jsou vlastní území, historie, kultura, jazyk atd. Jsme přesvědčeni, že všechna tato kriteria Moravané splňují. Ne nadarmo se při prvním sčítání lidu po Velké sametové revoluci přihlásilo k moravskému národu přes 1 milion Moravanů. A Moravané se podstatně liší od Čechů. Jsou klidnější, pijí spíše vínko než pivo, navštěvují spíše vinné sklípky než pivnice, zpívají spíše při houslích a cimbálu než při trumpetě a dudách. A hlavně, Moravané mluví jiným jazykem než Češi, viz například typické moravské nářečí Hantec, kterému Češi ani při nejlepší vůli nerozumí. A schválně si poslechněte moravskou dcerku, když mluví měkkým, sladkým, moravským jazykem.
Zde bychom rádi uvedli dva argumenty ve prospěch moravského národa, které dokazují existenci moravského jazyka.
První argument je historický. Praotec Čech, od kterého odvozují svůj původ Čechové, zcela jistě mluvil česky. Praotec Germán, od kterého odvozují svůj původ Němci, mluvil zcela jistě německy (german, deutsch). Ale Moravané v četných písničkách odvozují svůj původ spíše od Maměnky Moravěnky. Bylo by nelogické, kdyby maměnka mluvila jiným jazykem, než jak se jmenuje. Z jakého důvodu by tedy Maměnka Moravěnka měla mluvit česky? Z žádného, je to Maměnka Moravěnka a nikoli Maměnka Čecheňka (!). Maměnka Moravěnka proto zcela jistě nemluvila česky, ale mluvila moravsky, proto také Moravané nemluví česky ale moravsky, a tím je existence jazyka moravského dokázána.
Druhý argument ve prospěch moravského jazyka je ryze vědecký a týká se toho, co se anglicky nazývá "spell checking", a co se dá přeložit jako "kontrola gramatiky". Pokud píšete texty na počítači, například v textovém editoru Word od Microsoftu či v podobném textovém editoru, můžete si spustit část programu, která se nazývá "spell checker", a která vám automaticky zkontroluje gramatiku, především slova. Ale ouvej, když autor těchto řádků dal dohromady zpěvník moravských písniček, a pustil na něj český "spell checker", tento program se vůbec, ale vůbec, nechytal a vyhazoval jedno slovo za druhým, jakožto špatné či v českém jazyce se nevyskytující. Protože texty písniček jsou psány v ryzí moravštině, a protože na ně český "spell checker" nefunguje, je také tímto nade vší pochybnost prokázáno, že jazyk moravský existuje a liší se od jazyka českého.
Viz též písnička Ivana Mládka "Moraváci".

Hantec
Jazyk Hantec vznikl na Moravě při mísení Moravanů s Němci. Němce k nám na Moravu zval od 11. století našeho letopočtu rod Sirotků, který sídlil v Mikulově, a to za účelem, aby se Němci od Moravanů přiučili řemesla a zemědělství. Němci se učili dobře, zvlášť pěstovat a vyrábět vínko, viz Ryzlink rýnský a Ryzlink vlašský. Naopak Němci si s sebou na Moravu přinesli oblíbený vlašský salát, který prodávali po mnoho set let v hospodě Padowetz, naproti brněnskému nádraží. Můžeme jen doufat, že se brněnské nádraží nebude stěhovat a že tradice brněnského štadtlu (centra města) vydrží. V současné době se v Hantecu mluví především v Brně a okolí (cca 400 tisíc obyvatel). Slovník Hantecu má cca 1700 slov (šalina, prýgl, soncna, hicna, škopek, Špilák...), Jsou v něm napsána mnohá literární a hudební díla.
Viz též WWW adresa Brněnské Hantec.

Pálavské vrchy a moře
Pálavské vrchy jsou nejvýchodnějším a nejjižnějším výběžkem Karpat, zasahují až do Rakouska. Byly po mnoho milionů let pod vodou, v oblasti se nacházelo moře, hluboké až 70 metrů. Stopy po mořské erozi jsou viditelné na skalách na západní straně Pálavských vrchů, specielně dříve nádherná Martinka je již značně omšelá (pány, kteří mají nějakou Martinku za přítelkyni, upozorňuji že se jedná o skálu a vaší Martinkou zcela jistě nemá tato omšelost nic společného).

Spící ještěr
Pálavské vrchy jsou obrovský spící prehistorický ještěr - Dinosaurus Palavius, ležící směrem od severovýchodu na jihozápad. Ještěr se dívá směrem k modrým vrcholkům Karpat, na hlavě má korunku, tvořenou skalami a Dívčím hradem. Rozsáhlé tělo je tvořeno vrchem Děvín, ocas představuje Stolová hora. Pokud žijí lidé pod Pálavou v míru s přírodou ještěr hluboce spí. Pokud lidé začnou přírodu ničit, ještěr se probudí a zjedná nápravu. Toho by se měli bát hlavně lidé, především komunisté, kteří postavili kontroverzní třetí Novomlýnskou nádrž, zatopili tím velkou část tamnějšího nádherného lužního lesa a způsobili vodní strádání dalším částem lužního lesa. Počkejte pánové, ještěr si pro vás přijde (!).

Spící obři
V Pálavských kopcích spí pět obrů. Břicha těchto obrů tvoří Děvín, Pálava, Stolová hora, Turold a Svatý kopeček. O jeskyních na Turoldu se říká, že jsou to střeva tohoto obra. V létě roku 2007 došlo k propadu v jeskyních a byly odkryty nové prostory. Jeskynní systém sahá až pod zámek Mikulov.

Stoupání
Pálavské vrchy tvoří pět hlavních vrcholů: Děvín, Obora, Pálava, Stolová hora, Svatý kopeček. Nejvyšší vrchol je Děvín, nádherný vápencový hřeben vysoký 550 metrů nad mořem. Pokud půjdete nahoru cestou od Novomlýnských jezer, docela se nastoupáte, neboť řeka Dyje má zde nadmořskou výšku 163 metrů nad mořem, takže překonáte výškový rozdíl cca 400 metrů. Z Pálavy je krásný výhled do celého kraje, dohlédnout lze na Karpaty a při dobré viditelnosti až do Alp.

Protidešťový štít
Pálavské vrchy jsou vápencové pohoří. Vlivem slunečních paprsků se nahřívají a zahřívají vzduch nad nimi. Jak je známo, teplý vzduch stoupá a vytvoří tak jakýsi štít, o který se většinou oblačnost ze západu rozrazí. Proto je v Lednici převážně slunečné počasí a málo tam prší. Většinu vláhy zde dostáváme z východu, od našeho ruského bratra, který nám alespoň tímto způsobem kompenzuje nadílku tanků, kterou k nám poslal roku 1968.

Hrady na Pálavě
Pálavské vrchy nesou 5 hradů - převážně zřícenin. Jsou to Dívčí hrad (Děvičky), Nový hrad, Sirotčí hrádek, Turold a Kozí hrádek. Jedná se o zříceniny sídelních nebo strážních hradů, které byly poničeny hlavně v době třicetileté války. Kromě toho je na Pálavě jeden zbytek kostela a jedno bývalé sídlo poustevníka (nalevo nahoře od silnice Perná-Klentnice).

Stolová hora
Stolová hora je klasická stolová hora s plochým vrcholem. Vznikla sopečnou činností a následnou erozí. Nyní zde již sopečná činnost nehrozí, zemětřesení se koná maximálně jednou, dvakrát, třikrát do týdne. V takovém případě se turistům doporučuje nevolit útěk stylem Metelescu-Blescu po úbočí, ale zůstat klidně stát na návrší. Nic se nestane, propad hrozí maximálně do některého z četných vinných sklípků a tam se dá adrenalin docela dobře rozpustit v lahodném moravském vínku, což je zcela jistě přijatelný následek zemětřesení. Podobné hory najdeme například v Kapském městě či Peru. Na vrcholu bylo v mladší době bronzové (cca 1500 - 1300 před naším letopočtem) opevněné sídliště. Později zde bylo sídliště staroslověnské, které založil Prafotr Moravan. Stolová hora se nazývá také Tabulová hora.

Stolová hora - ohniště
Stolová hora má stejně jako celá Pálava vápencový základ. Nahoře se nachází řada míst s výrazně černým povrchem. Dle legendy jsou to zbytky ohnišť starých Moravanů (možná Slovanů), kteří zde měli sídliště.

Věstonická Venuše
Soška Věstonická Venuše měla kultovní význam, pravděpodobně byla sexuálním symbolem a symbolem plodnosti. Archeologický kolektiv, který vedl pan profesor Absolon, prováděl v obci Dolní Věstonice vykopávky a v rámci této činnosti sošku Věstonická Venuše objevil. Datování sošky sahá do doby kamenné, cca 28000 - 23000 let před naším letopočtem. Sochali ji Lovci mamutů, pravěcí obyvatelé Moravy, kteří sídlili hlavně v regionu pod Pálavou. Na loveckou sezónu vyráželi zpravidla na sever do Moravské brány, kudy každoročně procházela četná stáda mamutů za potravou. Mamuty lovili tak, že vykopali velkou jámu a do té mamuta zahnali. I když byl mamut velké a silné zvíře, byl poněkud neohrabaný a z jámy se nedokázal dostat. Poté jej zabili kyji a kameny. Pravěcí lovci mamutů byli časem tak úspěšní, že pravděpodobně přispěli k vyhubení či vyhynutí mamutů na Moravě. Věstonická Venuše je světový unikát a má nevyčíslitelnou hodnotu. Soška dokazuje, že Movava byla jednou z kolébek lidstva.
Pánové, pokud plánujete "Jak ukrást Věstonickou Venuši" z muzea v Dolních Věstonicích, nemusíte se namáhat, neboť tam je umístěna pouze kopie. Tip pro zdatné zloděje: vzhledem k nevyčíslitelné hodnotě se originál této sošky nachází v trezoru v Moravského zemského muzea v Brně. Varování: pokud budete chyceni, budete bez neprodleně vsazeni do katakomb hradu Špilberk v Brně, kde si přikování v kobkách a mučidel užívali například italští karbonáři. Propuštění můžete být na podmínku nejdříve po deseti letech, ovšem s celoživotním zákazem pití známého brněnského piva Starobrno. A to bych na vašem místě neriskoval.
Viz též Vinná Věstonická Venuše a Historické osídlení regionu.

Tisícileté dědičné stromy
V lednickém parku jsou tisícileté stromy, vzniklé zakořeněním větví. Starý strom spustí větve až na zem, ty prorostou do půdy a vyraší o několik metrů dále. Až se čas starého stromu naplní, žijí již jeho děti, vzniklé z větví, vlastním životem. V zámeckém parku jsou nejméně tři taková generační místa stromů. Těmto stromům se také říká dědičné nebo generační stromy. V lednickém parku jsou minimálně tři, z nichž v jednom případě je strom-dítě strom stále svázán se stromem-rodičem a v jednom případě došlo k oddělení větve, takže strom-dítě již roste samostatně. První případ se nachází v zámeckém parku za mostem přes Dyji, nalevo po cestě, cca 50 m od Turbíny, druhý případ se nachází v zámeckém parku také za mostem přes Dyji, napravo po cestě, cca 100 m od Turbíny. Třetí případ zapisovatel této legendy neviděl, nachází se údajně na stejném břehu řeky Dyje jako je zámek, na cestě od zámku k Minaretu, směrem k Ovčárně, nedaleko od Ovčárny.

Borovice Vejmutovka
Liechtensteinové podnikali četné výpravy na cizí kontinenty, hlavně do Ameriky, ale také do Asie a Afriky. Cílem bylo získávat semena a exotické vzrostlé stromy pro zámecký park v Lednici. Lodí se dovážely i velice mohutné stromy, které se zasazovali dle plánů zahradních architektů na příslušná místa v parku. Jednu takovou výpravu do Ameriky vedl šlechtic Vejmuta, který odtud přivezl jako první do Evropy jeden druh borovice, která se nyní na jeho počest nazývá "Borovice Vejmutovka". V původním domově, a Kanadě, a také ve Spojených státech se tato borovice nazývá "velvet pine-tree", v překladu "sametová borovice". Tento název je odvozen od sametového vzhledu i charakteru jehličí této borovice. Název je čistě přírodní, nemá naštěstí nic společného s naší "Velkou sametovou revolucí". Budování parku, trvající 8 století, dovážení vzácných stromů a dřevin, jakožto i mnoho dalších činů ukazuje pozitivní vztah šlechtického rodu Liechtensteinů k přírodě. Priority rodu Liechtensteinů byly: příroda, ekonomika, politika. Je takřka neuvěřitelné, jak generace po generaci Liechtensteinů dokázala přidat kamínek do celkové mozaiky parku, přičemž si byla vědoma, že park nedokončí a tedy ani neuvidí hotový nejen příslušná generace, ale ani jejich děti a děti jejich dětí. 800 let, krok za krokem...

Ovce "Melina"
Druh ovce "Melina" se po mnoho století pěstoval a pěstuje ve Španělsku. patřila a patří ke španělskému historickému dědictví, k historickým pokladům této země. Dlouhou dobu byl zakázán export tohoto druhu ovce ze Španělska, a to pod trestem smrti. Tento zákaz a trest byl zrušen v roce 1873. Ovšem tento druh ovce se na Liechtensteinském panství, v Ovčárně v Lednickém parku choval prokazatelně již od roku 1811. Zda a jak se Liechtensteinům podařilo ovci ze Španělska propašovat, nebo ji koupili již propašovanou, se neví. Faktem je, že nikdo z tohoto šlechtického rodu nebyl za pašování potrestán a Španělsko nikdy nevzneslo oficiální požadavek a potrestání někoho z rodu Liechtensteinů v této souvislosti.

Salety
V lednicko-valtickém areálu je 37 saletů, architektonických památek. Všechny jsou v pěším dosahu několika km od Lednice, k většině se dostanete na kole, k části autem, kočárem nebo lodí.

Maurská vodárna
Objekt na břehu řeky Dyje, pod zámkem Lednice. Vodárna sloužila původně jako lázně, sloužící k relaxaci a vodním hrátkám, později pro rozvod vody k vodním radovánkám (vodotrysky, fontány, přepady atd.).
Nyní slouží pro zavlažování rostlin v zahradě (a částečně i parku) lednického zámku. Zavlažovací systém byl nedávno rekonstruován. Jedná se o soustavu potrubí a přívodů, dlouhou cca 5 km, zavlažování jde prakticky ke každé rostlince a květině v zahradě. Rekonstrukci prováděla parta Romů a přál bych vám vidět jejich skvělou pracovní morálku. Dělali od vidím do nevidím, přišli ráno v 8, odešli večer v 8, jeli jako pily břídily, žádné svačinky, rauchpauzy apod. Všechna čest.

Turbína
Objekt na břehu řeky Dyje, pod zámkem Lednice. Dlouhou dobu byla v objektu skutečná Kaplanova turbína, vyrábějící elektřinu. Turbína byla postavena za Liechtensteinů, kteří podporovali vědecký a technický výzkum, objevy, a snažili se technické novinky využít ve svůj prospěch. Jmenujme například vynález tužky, kruhové lešení okolo Minaretu, právě Turbínu, vodovod z Hlohovce do Lednice s přečerpáváním, výtah v Zámku Valtice.
Za socializmu dávala turbína ročně elektrický proud za milion korun. V současné době se turbína nepoužívá, zaslechl jsem tři důvody:
- je nedostatečný průtok vody, který turbínu nestačí roztočit, malý průtok vody vznikl po postavení Novomlýnských nádrží a odvedení vody do nynějšího hlavního toku Dyje mezi Bulhary a Podivínem
- obsluha turbíny usnula a nechala ji shořet
- turbína byla úmyslně poškozena, aby ji kdosi mohl levně koupit v privatizaci, od té doby nebyla opravena.

Obelisk
Obelisk se nachází vlevo od silnice Lednice - Podivín. Byl postaven okolo roku 1800 na památku uzavření míru v Campo Formio mezi Rakouskem (král Karel) a Francií (císař Napoleon). Obelisk byl postaven již za rok od uzavření míru. Podobný obelisk je v Paříži, ovšem tam byl postaven až o 40 let později. Obelisk v Lednicko-valtickém areálu je bílý, obelisk v Paříži je černý.

Výtah na zámku Valtice
Liechtensteiové nechali na Zámku Valtice postavit výtah, který sloužil k dopravě osob a nákladů do vyšších pater zámku. Výtah fungoval dlouhou dobu, pak byl rozbit, nyní je rekonstruován a vy se na něj můžete podívat v rámci prohlídky Zámku Valtice.

Bitva U Slavkova - bitva Tří císařů
Ve skutečnosti se jednalo spíše o bitvu U Tvarožné. Byla to bitva Francie na straně jedné a Rakouska a Ruska na straně druhé. Konala se dne 2. 12. 1805 na Moravě, v okolí města Slavkov (německy Austerlitz). Bitvy se na čele svých vojsk osobně účastnili francouzský imperátor Napoleon I, rakouský císař František I a ruský car Alexandr I. Každý ze tří císařů obsadil jeden kopec v okolí Slavkova, odkud bitvu řídili. Celé francouzské velení bylo na kopcích Santon a Žuráň, celé spojenecké velení bylo na kopcích Pratecké výšiny. Sám Napoleon obsadil strategicky nejvýhodnější kopec Žuráň. Bitva trvala celý den, Napoleonova garda dlouho odolávala početní převaze rakouských a ruských vojsk. Bitva se rozhodla navečer, když dorazil po nepřetržitém, vyčerpávajícím, 24 hodinovém pochodu z Vídně do Slavkova francouzský střelecký pluk (velitel maršál Davout), vybavený zadovkami (moderními puškami, které se nabíjely zezadu). Naopak pozdě dorazil podmaršálek kníže Jan z Liechtensteina s rakouským (moravským) vojskem, a to navečer, až v čase, kdy bylo ruské vojsko rozprášeno, prchalo po silnici směrem na Mutěnice a bitva Tří císařů byla tím pádem rozhodnuta.
Výše uvedení tři panovníci se ovšem po bitvě U Slavkova nikdy společně nesešli. Schůzka, na níž bylo po bitvě dohodnuto uzavření příměří, se sice konala, ovšem ruský car, na jehož území se nebojovalo, jednat nehodlal a byl v té době už na cestě do Uher. U Spáleného mlýna mezi Žarošicemi a Násedlovicemi, necelých dvacet kilometrů jižně od Slavkova, se tak 4. prosince 1805 sešli pouze dva císaři: Napoleon a František. Car Alexandr se s Napoleonem poprvé setkal až v roce 1807 v Tylži. 6. prosince 1805 bylo na slavkovském zámku podepsáno příměří a samotná válka skončila o tři týdny později Prešpurským mírem, který rázem uvrhl Rakousko do postavení druhořadé velmoci, neboť ztratilo značnou část území a vítězi muselo zaplatit vysoké válečné reparace.
U Slavkova se rozhodlo i o zániku Svaté říše římské národa německého. V červenci 1806 Napoleon u tvořil ze šestnácti německých států vazalský Rýnský spolek a prohlásil se jeho protektorem. Svatá říše římská tímto aktem definitivně zmizela ze scény a František byl donucen vzdát se svého císařského titulu. Ztrátu nejvyššího světského majestátu si v předtuše zániku říše vykompenzoval tím, že habsburskou monarchii prohlásil za císařství rakouské, sebe pak za prvního v příští posloupnosti rakouských císařů a začal se podepisovat jako František I.

Napoleon a jeho vztah k vojákům
Vojsko bylo pro Napoleona alfou omegou. Sám pocházel z relativně chudých poměrů (dělostřelecký poddůstojník), takže na obyčejné vojáky nedal dopustit. Mimo jiné vydal zákaz tělesných trestů ve francouzské armádě.
Cestou ke Slavkovu u pošty ve Tvarožné uviděl Napoleon francouzského důstojníka, jak přes zákaz, který Napoleon vydal, tento důstojník bije vojáka. Napoleon seskočil z koně, serval důstojníkovi výložky a dal je trestanému vojákovi.
Takové jednání bylo příčinou, že za Napoleonem šli vojáci třeba do pekel. Viz slovo "Merde" (česky či moravsky "Do prdele") beznadějně kruhově obklíčené skupiny francouzských vojáků v bitvě u Waterloo, jako odpověď na výzvu, aby se vzdali.
V kontrastu s tím je ovšem chování Napoleona v Rusku, po prohrané bitvě u Borodina, kdy Napoleon zradil své vojáky, sedl do kočáru, nechal prásknout do koní a uháněl až do Paříže. Zatímco jeho hrdinná armáda mrzla v ruských pláních a marně se bránila útokům ruských vojsk.

Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí
Podmaršálek kníže Jan z Liechtensteina, tehdejší vládce šlechtického rodu Liechtensteinů, který sídlil ve staleté rodinné rezidenci Liechtensteinů na zámku ve Valticích, na vlastní náklady sebral moravská vojsko, vybavil je, vyzbrojil, vycvičil a zásobil, což nebyla po stránce organizační ani finanční žádná legrace. Moravští šohaji měli řádně tvrdé palice, byli zvyklí spíše oslavám vinobraní ve vinných sklípcích než bojovému pohybu na čerstvém vzduch a spotřebovali něco moravského uzeného a vínka. Pravděpodobně chybou v komunikaci (není se co divit, tehdy nebyly žádné mobily ani vysílačky, zprávy se předávaly většinou po jízdních poslech nebo poštovních holubech, a takový vypasený holub byl za chudých časů v době napoleonských válek nějaká pochoutka), nebo zradou, se stalo, že podmaršálek přijel s vojskem na slavkovské bojiště až navečer, takže již v době, kdy bylo ruské vojsko rozprášeno, prchalo po silnici směrem na Mutěnice a bitva Tří císařů byla tím pádem rozhodnuta. Takže hrdinné moravské šiky, které se později tolik proslavily v bitvě na Bílé hoře, kde jako jediné hrdinně bojovaly za Česko, si jako obvykle ani nevystřelily.

Naopak - kdo včas chodí, vyhraje
Před bitvou U Slavkova byl u Vídně umístěn francouzský střelecký pluk, a to pod vedením maršála Davouta. Tento pluk byl vybaven zadovkami, moderními puškami, které se nabíjely zezadu u kohoutku a byly schopné střelby v kratších intervalech, než zastaralé rakouské a ruské předovky, tedy pušky, které se nabíjely zepředu do hlavně, kam se musel dát náboj, nasypat střelný prach a vše pracně utěsnit.
Napoleon nepředpokládal, že by se ruské vojsko dostalo ke Slavkovu z Moskvy, cestou širých ruských plání okolo pripjatských bažin, ještě před Vánocemi. Ale ruský car Alexandr hnal svá vojska nemilosrdně na západ, jak už to u ruských panovníků bývalo a je zvykem (Ceskou republiku obsadili Rusové v roce 1968 za den).
Takže francouzský střelecký pluk byl zvednut z ležení až den před bitvou U Slavkova, kdy zvědové oznámili Napoleonovi, že je zle a že jej ruský car Alexandr už netrpělivě vyhlíží z vrcholu jednoho z pahorků v okolí Slavkova.
Ovšem to, co tento pluk dokázal, je takřka neuvěřitelné. Pluk urazil pěšky vzdálenost Vídeň - Slavkov, tedy cca 120 km, za 24 hodin. A to byli vojáci oblečeni do zimních uniforem, v plné polní, každý voják s těžkou puškou, pluk dokonce s plukovním trénem. A nehledě na to, že tehdejší stav silnic odpovídal s přimhouřením oka našim dnešním silnicím třetí třídy, samozřejmě žádný asfalt, povrch silnic tvořila šotolina nebo štěrk. I tento tygří skok je důkazem kladného vztahu francouzských vojáků k Napoleonovi a dalším vojevůdcům.
Během dne odolávala Napoleonova garda u Slavkova těžké početní převaze rakouských a ruských vojsk, zem se rděla francouzskou krví a Slavkovský potok byl plný mrtvol francouzských vojáků. Obrat nastal v okamžiku, kdy odpoledne dorazil na bojiště francouzský střelecký pluk a hned z chodu se zapojil do boje (věren vojenské tradici Hanibala, který byl vzorem i Napoleonovi). Rychle střílející francouzské zadovky způsobily především v ruských řadách masakr. Ruské vojsko se dalo na panický útěk po silnici směrem na Mutěnice a bitva tím byla rozhodnuta, protože kvalitativní i kvantitativní převaha Francouzů nad Rakušany byla markantní.
Od té doby existuje moravská lidová písnička "Ta mutěnská silnica", která popisuje situaci během útěku ruských vojsk po silnici na Mutěnice. O Rusech se tam píše "oni leťá do Uher, jak divoké husy". Legenda o této písničce viz níže.

Podmaršálek kníže Jan z Liechtensteina
Sídlil ve Valticích, velel v bitvě U Slavkova části spojeneckých vojsk. Jan z Liechtensteina převzal 14.listopadu v Gaunersdorfu velení rakouské armády místo sesazeného Auersperga. 45tiletý podmaršálek pocházel z jedné z nejvznešenějších a nejbohatších rodin rakouské monarchie a dostalo se mu skvělé výchovy a vzdělání. Byl vynikajícím velitelem jízdy, který se v posledních 20ti letech mnohokrát osvědčil v bojích s Turky a Francouzi. Zdálo se, že tentokrát padla volba dvorní válečné rady na správného muže. Kníže Liechtenstein našel armádní sbor ve velmi ubohém stavu, ubohém především pro velkou demoralizaci, která zachvátila téměř bez výhrady všechny jednotky. Nejhorší to bylo u pěchoty. Skládala se skoro výlučně ze šestých, tedy záložních praporů, náležejících plukům, které operovaly v Itálii nebo byly rozprášeny v Německu. Rezervní prapory, posbírané z necvičených nováčků, z lidí odvedených a naverbovaných na poslední chvíli pod prapory císařské armády, měly teď spasit monarchii. Této špatné pěchotě velel podmaršálek Vincenc hrabě Kolowrat. Lepší bojová morálka byla u jezdectva, kde už bylo více bojových zkušeností a kde zvláště 1. a 7. kyrysnický pluk mohly být vzorem vojenské disciplíny. Nový velitel se snažil morálku svého sboru všemožně pozvednout. Z nejbližších dostupných zdrojů opatřil potraviny i šatstvo a za krátké zastávky na svém zámku ve Wilfersdorfu dal pro vojsko, které už čtyři dny nic teplého v ústech navařit kotle jídla. Z liechtensteinských panství Rabensburgu, Wilfersdorfu, Valtic, Lednice a Břeclavi dal přivést na vlastní náklady proviant a rozdělil ho mezi mužstvo. Aby zabezpečil spojení s Kutuzovem, vyslal směrem na západ až k Laa nad Dyjí 100 hulánů a dvě eskadrony 3. švališerského pluku O`Reilly pod majorem von Scheitherem. Pak pokračoval na Moravu. Ve slavkovské bitvě velel páté spojenecké jezdecké koloně, s kterou se díky zmatkům na Prateckém návrší na bojiště opozdil a do bojů zasáhl až kolem desáté hodiny.

Zajímavosti ohledně Světového dědictví UNESCO
První zapsaná památka byly ekvádorské ostrovy Galapágy. Časově poslední zapsaná památka je Minaret Jam v Afghánistánu. První mezinárodní projekt na ochranu světového dědictví bylo v Egyptě přenesení kláštera Abu Simbel z oblasti, která byla postupně zatopena Nilskou přehradou, do suchých míst.Nejdelší kampaň na záchranu památek byla v Benátkách pro záchranu památek, zaplavovaných pomalu mořem. Tato kampaň začala v roce 1966 a skončila v roce 1993. 33 míst světového dědictví je ohroženo, většina z nich se nachází v Africe. První místo, které se dostalo ze seznamu ohrožených památek UNESCO byl Djoujd - Národní Ptačí Rezervace v Senegalu poté, co tam byla zajištěna lepší regulace vody. Rozpočet centra pro větové dědictví činí cca 4 miliony dolarů ročně.

Moravský špaček
Jak možná víte z televize, špačci se na jižní Moravě, a tudíž i v Lednici a okolí přemnožili. Nemají přirozené nepřátele, predátora (sokola, jestřába či káně) abys u nás expedicí ochranářů pohledal, jsou jich tisícihlavá hejna, navíc jsou ze zákona chráněni. Takže vinařům nezbývá, než se legálně bránit, což se v praxi zpravidla děje různými odstrašujícími zvuky (melodie rvoucí za uši, střílení z pušky pánubohu do oken, přehrávání střílení z děla...). Zkoušely se též ochranné sítě nad vinohrady,leč s nevalným účinkem, Tady je story. V Austrálii úspěšně hráni vinohrady před špačky s použitím bílých ochranných sítí, které natáhnou nad vinohrady. Australští špačci se prostě bílých sítí bojí, takto krytým vinohradům se vyhýbají a je pokoj, vsjo jasno. Zkoušelo se to i na Moravě, ovšem Moravský špaček není žádný Australský špaček, prostě je to koumák. Vzápětí po natažení sítí Moravský špaček přišel nato, že bílá či nebílá síť, všechno jedno, žádná mu neublíží, A tak celé hejno, třeba 5000 kusů napochoduje ze strany pod síť. A poté, aby to měli pohodlnější, uplatní pod sítí sklizňovou dělbu práce. Rozdělí se na dvě poloviny, na trhače a jedlíky. Trhači mírně poposkočí či popolétnou, vrhnou se na hrozny, otrhávají pomocí pařátů vinné kuličky a házejí je jedlíkům na zem. Jedlíci na zemi v pohodě vinné kuličky sbírají a debužírují. Až se trhači unaví a jedlíci najedí, tak se obě poloviny vymění, z trhačů se stanou jedlíci a z jedlíků trhači. Tak se nasytí i druhá polovina. Poté celé hejno spokojeně odpochoduje do volné přírody užít si na stromech odpolední siestu a strávit vínko, aby se posléze mohlo pokrčovat v degustaci... Odpozorováno, prostě Moravský špaček má za ušima a není to žádné australské béčko.

Moravští filmoví záškodníci
Na podzim roku 2005 se v Lednici točil americký film Omen. Jednalo se o remake hororu, ve kterém je chlapec vyměněn v porodnici a stane se z něj ďábel. Film měl rozpočet 120 milionu dolarů, takže to nebyl žádný béčkový šunt. Ve filmu hrála a v Lednici filmovala mimo jiné americká filmová legenda Mia Farrow (blondýnka s vlasy po ramena, symbol smyslnosti, bývalá žena Woody Allena, se kterým měla tři děti, o které se nyní hádají, obvinila Woodyho Allena, že spal s jejich nejstarší dcerou). Točilo se týden, tvrdě, do čtyř hodin do rána, pak 4 hodiny pauza a znovu od 8 hodin na place. Točilo se v zámku, před zámkem, vedle skleníku i za zámkem směrem k Minaretu. A tento poslední záběr byl středem potíží. Když jsem poslední den natáčení v neděli dopoledne přišel do zámeckého areálu, byl tam právě pěkný šrumec, ochranka měla hlavu v pejru, neboť byla seřvávána od produkce na tři doby. Co se tak hrozného zlého stalo? Závěrečný záběr šel směrem od zadního nádvoří k Minaretu a v rozhodující chvíli ostrého natáčení se v zorném poli kamer objevily dvě postavičky, které se klidně promenovaly okolo Turbíny. Záběr byl přerušen, ochranka zdvojena, na hlídání se pak zúčastnili i šéfové ochranky, prostor byl uzavřen a vymezen červeno-bílou páskou málem až do Břeclavi. A večer jsme se náhodou dověděl pointu. Mladá žena z Brna a její přítel z Olomouce se nespokojili s vysvětlením, že zámek a park je uzavřen, vykoumali cestu podél parkové zdi skulinkou mezi zdí a řekou a do areálu se dostali. No nedosti na tom. Kdyby se slušně drželi levé strany Zámeckého rybníka, mohli po cestě kryté stromy dojít pohodlně k Minaretu, ukryti před slídivými zraky kamer amerického filmu, a zase se, ke spokojenosti vlastní i filmařů, vrátit zpátky. Ale to by nesměli být moravští zvídálci a záškodníci, A tak místo aby se dali nalevo po směru hodinových ručiček a touto cestou se také vrátili, vyšli posléze v klidu a pohodě doprava hlavním parkovým průsekem od Turbíny k silničnímu mostu přes Dyji. No a ten úsek právě americký štáb točil do závěrečné scény filmu a neštěstí bylo na světě. Ono točit znovu velkou závěrečnou scénu, kde účinkuje i hlavní hrdina, Mia Farrow a další desítky herců, a kde kamera zabírá široký průsek parku i okolní panorama, to jsou vyhozené tisíce dolarů a pocuchané nervy režiséra i produkčních, tak si to ochranka odskákala. Oni dva turisté záškodníci se jen divili, jak to že byli vyhnáni ze záběru a cesty obehnány červeno-bílou páskou, takže se pak nemohli dostat ven z areálu.

Soutěživí ledničtí rybáři, aneb nad- i pod- vodníci
Na staré Dyji za Minaretem se každý rok pořádají rybářské soutěže. Kriteriem pro pořadí byla celá léta celková váha ulovených ryb. Komisařům soutěže bylo dlouho nápadné, proč se jako vítězi stále opakují rybáři z malé skupinky místních lednických lidí. Přitom mimo vítěze většinou tihle lidé ulovili tak maximálně jednu plotici a karase. Až po několika letech a důkladné kontrole se přišlo na to, že tahle skupinka rybářů se prostě domluvila, a každý rok lovili "na jednoho vybraného z nich" (ve vítězství se střídali). Pak nebylo divu, že tenhle vítěz měl pravidelný výsledek několik desítek ryby a konkurenti zůstával s bledou závistí daleko, daleko za jeho výsledky. Poté, co celá věc praskla, je hlavním kriteriem váha největší ulovené ryby, a takovou rybu ani tahle chytrá skupinka rybářů po kouskách neposkládá. I když už zde byl také pokus ulovit 200 kilového bílého sumce, za tímto účelem sem specielně zakoupeného a až před udicí vypuštěného... Sumec zatím žije a jak už místní rybáře a jejich fígle zná, asi ještě dlouho žít v některé tůni Dyje bude.

Lednický vodovod
Nad Hlohovcem, u romantických rybníků Včelínek, existuje Červená studánka, odkud byla ve středověku a později po dlouhou dobu vedena pitná voda okolo Lednicko-hlohoveckých rybníků do Lednice, dokonce s přečerpáváním. Voda ústila do kašny na lednickém náměstí, obyvatelé Lednice ji používali jakožto vodu pitnou i užitkovou. Trasa vedla údolím Lednických rybníků, po břehu Hlohoveckého rybníka, Prostředního rybníka a Mlýnského rybníka. Na trase jsou zbytky dřevěného potrubí i zbytky přečerpávací stanice.

Templářské vinné sklepy v Čejkovicích
Sklepní chodba z areálu vinných sklepů do nedaleké tvrze v Čejkovicích na Hodonínsku je podle odborníků nejstarší částí Templářských vinných sklepů. Byla provedena uhlíková zkouška, aby se zjistilo stáří podzemí. Výsledkem zkoušky bylo, že chodba ze sklepů do templářské tvrze skutečně pochází ze třináctého století. Důkazem je zdivo ze třináctého století, tedy stejného stáří, jako bylo použito až na 2,5 metru silné zdi věže v sousední pevnosti. Pověsti vypovídají, že z centra rytířského řádu vedlo několik podzemních chodeb do blízkého i vzdáleného okolí. Podle legendy dokonce jedna směřovala až do slovenské Skalice. V okolí Čejkovic byly v minulosti nalezeny stopy po zasypaných podzemních prostorách. Dvě podzemní chodby v sedm kilometrů vzdálených Dolních Bojanovicích již zkoumají tamní nadšenci. Jsou přesvědčeni, že jedna z nich vede právě do tvrze v Čejkovicích. Vinaři dnes nejstarší část více než šest set metrů dlouhého komplexu podzemních chodeb a skladů v Čejkovicích využívají výlučně jako archiv nejvzácnějších vín. V podzemní spojnici s templářskou tvrzí mají čtyřiadvacet boxů na jejich uskladnění. Na chodbu navazují další rozsáhlá sklepení s kapacitou asi milión litrů vína, jejichž dominantou je obří dřevěný sud s objemem 20 450 litrů. Templářská tvrz je dominantou Čejkovic. Je více než 750 let stará. Řád templářských rytířů se v obci usadil podle některých pramenů v roce 1232, jiné zdroje datují příchod rytířů rokem 1248. Nejvýznamnější osobností z historie působení řádu v obci byl Ekko, který na přelomu třináctého a čtrnáctého století zastával funkci zemského komtura templářského řádu pro Moravu, část Čech a Rakouska. S rytíři souvisí rozvoj vinařství v regionu, víno používali také k sakrálním účelům. Proto v obci vytvořili první sklepení. O sto let tak v pěstování vína předběhli krále Karla IV., který podpořil vinařství v Čechách.

Znojmo - název města
Znojmo je jedno z výkladově nejobtížnějších jmen českého toponymického bohatství. Není doloženo ani v Čechách, ani na Slovensku. V první zmínce o městě z roku 1046 (falzum z 12.stol.) se jméno uvádí jako Znoiem, ve zmínce z roku 1100 jako Znoyem - jméno mělo mužský rod. Jméno bylo vykládáno z germáštiny (Ginahaima "místo u strže"), z kelštiny, z ilyrštiny i ze slovanštiny (k znoj "žár", pak by mohlo jít o významovou paralelu ke jménu Pálava k pálit pro Pavlovské vrchy; nebo k znoj "hnis" jako název pro řeku s blátivou, líně tekoucí vodou). Dosud však nebyl nalezen výklad, který by plně uspokojoval. Něm. podoba Znaim musela vzniknout na základě české předlohy, neboť "a" ukazuje na původní "o" a to bylo české. Zdá se tedy, že Znojmo bylo prastarým kulturním místem - srovnejte posvátné místo Zizi na Hradčanech nebo Zarowia v Olomouci. Podle staré pověsti stávala v místech hradu v téměř pusté krajině vysoká věž obývaná loupežníky. Její vchod byl vysoko nad zemí, kde lapkové museli při návratu z kořistných výprav vyslovit smluvené heslo, aby jim jejich druzi spustili provazový žebřík. Odpověď zněla "mi to známo", nebo jen "známo", z čehož se prý časem vyvinulo "Znojmo".

Bzenec - Byzance
Historie Bzence sahá až do předhistorických dob, o čemž svědčí nálezy kamenných mlatů a popelnic v katastru města. Podle pověsti přinesli jméno Bzenec bratři Cyril a Metoděj, krajina jim prý připomínala dalekou Byzanc. V nejstarších, latinsky a německy psaných listinách, se tehdejší osada nazývá Bisenc. V dobách velkomoravských byl prý Bzenec důležitým místem, podle kronikáře Dětmara byl po zániku Velehradu určitou dobu hlavou Moravy. Později Přemyslovci učinili sídlem úřadů Brno a Olomouc. Koncem 12. století postavila přemyslovská knížata na kopci nad městem hrad, který měl chránit prastarou obchodní cestu, jež okolím Bzence procházela již od římských dob, jak o tom svědčí četné nálezy římských mincí. Vrch nad městem se dodnes nazývá Starý hrad, i když samotný hrad byl zbořen pravděpodobně Janem Žižkou roku 1423. Přesný záznam o zboření neexistuje, pozdější kroniky se o hradu zmiňují již jen jako o zřícenině. Roku 1703 byla na místě hradu postavena kaple, osud jí však příliš nepřál, v roce 1731 vyhořela po zásahu bleskem. Opravena byla v roce 1852, v roce 1915 však znovu vyhořela od blesku. Definitivně byla kaple zničena německými vojsky za těžkých bojů v okolí Bzence na konci 2. světové války. Dnes se nad městem tyčí pouze její trosky.

Vinný sklep Jordán
Klasický rodinný vinný sklep v Lednici je starý 257 let, byl kopán a stavěn 50 let před Napoleonem. Nejprve byly vykopány jámy po obvodu budoucího sklepa. Do těchto jam byly postaveny obvodové zdi. Na zdi a hlínu byl shora postaven klenutý strop. Nakonec byla vykopána hlína z místnosti pod stropem. Sklep stavěli 3 zedníci. Na stropě je vidět, jak jim šly štráfy cihel šejdrem poté, co si vždy během dne dali "po kalíšku". Na rozdíl od jiných vinných sklepů mé tento sklep dva průduchy, kterými sklep dýchá (pod vlivem kalíšků zedníci asi zapomněli, že udělali první průduch, a "pro jistotu" udělali ještě jeden). Již 47 let zde dělá vínko lednická vinařská legenda - pan Vinař Jordán (přezdívaný pro bodrý jazyk též Vinař Palivec), hrozny jsou z vlastního vinohradu o rozloze 1 ha, 12 odrůd, průběžná výběrová sklizeň hroznů dle podmínek a zralosti (žádná vinná holoseč), ruční výroba (presování, slévání, kvašení), žádné automaty ani řízené kvašení (vše se řídí citem pana Vinaře), výhradně kvalitní vína (jakostní odrůdová a známková, pozdní sběr, výběr z hroznů, archivní), žádné patoky, druháky, směsky, krabicová či stolní vína, po prvním presování se hrozno vyhazuje, klasické sudy a velké skleněná nádoby, žádné velkokapacitní tanky, pan Vinař Vás osobně vezme do historického sklepa, podá výklad, vezme koštýř, dá Vám ochutnat a vybrat, následuje nahoře krásné posezení pod pergolou (kvetoucí květiny, výborná akustika), lidové písničky (Morava, cimbál,housle). V současné době byl historický sklep bohužel zbořen a na jeho místě postaven sklep moderní, pan Vinař Palivec zůstává. V objektu Penzion Jordán se nachází další vinný sklep pro 50 lidí pro posezení v zimě, rodinné, skupinové, firemní a společenské akce, celý velký sklep byl vykopán ručně panem Jordánem mladším v rekordním čase se zápisem do české Guinnessovy knihy rekordů.

Chráněná oblast a podoblasti
Celá chráněná oblast na jihu jižní Moravy měří cca 30 km2. Je to přibližně obdélník o rozměrech 30 x 10 km. Souhrnně se toto území nazývá Dolní Morava a je to biosférická rezervace UNESCO. Skládá se z Pálavy (Pálavských vrchů), Lednicko-valtického areálu a Břeclavska. Pálava je Chráněnou krajinnou oblastí (CHKO) České republiky. Lednicko-valtický areál patří do Světového dědictví UNESCO a je zapsán v Seznamu světového dědictví UNESCO pod heslem "kulturní krajina". Chráněné území na Břeclavsku tvoří především lužní lesy a soutok řek Moravy a Dyje. V oblasti jsou ale dále desítky menších rezervací, přírodních památek a chráněných území s neopakovatelnou atmosférou, která na vás dýchne klidem, krásou i pohostinností. Jsou to například Kančí obora, Nesyt, Liščí vrch a mnohé další. Jen na území CHKO Pálava se jedná o tato maloplošná zvláště chráněná území: 4 národní přírodní rezervace, 1 národní přírodní památka, 5 přírodních rezervací, 4 přírodní památky; v oblasti Dolní Moravy a v okolí jsou to dále národní přírodní památky Cahnov - Soutok, Lednické rybníky, Krumlovsko-rokytenské slepence, Pouzdřanská step - Kolby, Ranšpurk, Větrníky, Dunajovické kopce, Miroslavské kopce, Malhotky, Na Adamcích, Pastvisko a Randezvous.

Světová nej- Lednicko-valtického areálu
Lednicko-valtický areál se rozkládá se na ploše zhruba 200 km2 a je považován za nejrozsáhlejší člověkem vymodelované území v Evropě a pravděpodobně i na celé planetě.
Palmový skleník z poloviny 19. století je nejstarší stavbou tohoto druhu v Evropě.
Minaret - romantická stavba je výjimečnou stavbou tohoto charakteru v Evropě a se svými téměř 60 metry patří na kontinentu mezi nejvyšší.
Ve valtickém Klášteře Milosrdných bratří, založeném v roce 1664, byla jedna z nejstarších nemocnic na území našeho státu a v letech 1782 – 54 i známé chirurgické učiliště.
Křížový sklep ve Valticích patří k největším vinným sklepům v ČR. Jeho půdorys má tvar kříže s rameny o délce 90 a 136 m. Vejde se do něj 1 milion litrů vína.
Na Mušově, severně od hráze Horní Novomlýnské nádrže na návrší poblíž silnice byly objeveny pozůstatky opevnění římské vojenské stanice, jediné na Moravě, vybudované zřejmě za císaře Marka Aurelia v letech 10-166 našeho letopočtu a osídlené X. římskou legií. Byla nejseverněji položeným římským kastelem ve středním Podunají, předsunutou pohraniční pevností na území germánských Kvádů. Legie na Mušově byla odnoží římské legie v Trenčíně, po které se zachoval známý nápis, tesaný v trenčínské skále. Nyní je tento nápis k vidění v atriu jednoho z trenčínských hotelů.

Písnička "Ta mutěnská silnica"
Tato krásná moravská písnička má následující text:
"Ta mutěnská silnica, je velice úzká,
jak po ní mašíruje, pěchota francúská, ej, pěchota francúská.
To nebyli Francúzi, aj to byli Rusi,
oni leťá do Uher, jak divoké husy, ej, jak divoké husy."
Písnička připomíná události okolo Bitvy u Slavkova (Bitva tří císařů), která se konala dne 2. 12. 1805 a ve které Francouzi (Napoleon) zvítězili nad Rusy a Rakušany. Francouzská vojska ale přišla do Slavkova od přibližně západu a Mutěnice leží od Slavkova přibližně na východ. Proč se tedy zpívá, že po mutěnské silnici mašíruje francouzská pěchota, když tam de facto nemašírovala? Příčina je v tom, že písnička nepopisuje situaci před bitvou, ale až po bitvě. Rusové prohráli a v rychlosti ustupovali přibližně směrem na východ, tedy mašírovali ("letěli") tudy do Uher.

Kočároví parašutisté
Jednou v létě okolo půlnoci vezl Kočí Kadidlo hosty z Janohradu do Lednice. Po cestě se mu splašili koně, nedokázal je zastavit, tak vykřikoval dozadu na hosty "vyskočte si, vyskočte si, já už je neudržím". A hosté poslechli a metali parakotouly na obě strany cesty. Naštěstí byla hned cesty posečená louka, na které ležely dostatečné vrstvy sena, takže hosté padali do měkkého. Nikomu se nic nestalo. Po cca 200 m zběsilé jízdy se kočímu nakonec podařilo koně zastavit.
Za odvahu a šikovnost dostal druhý den každý vyskočivší host "Řád kočárového parašutisty", spolu s omluvou Hippoclubu.

Uspořádáme pro vás svatbu, na kterou nezapomenete
V Lednici se opravoval most přes Bílou Dyji (umělé rameno řeky Dyje). Na mostě byly umístěny známé podlouhlé pruhované červeno-bílé značky. Mladý kočí vezl ženicha a nevěstu ze zámku do Hippoclubu. Na mostě škrtnul jeden z koní o značku zadní podkovou a v ten moment se oba koně splašili. Běželi tryskem směrem na Podivín, podle očitých svědků kličkovali mezi auty, jedoucími v protisměru. Nedosti na tom, po chvíli ztratili jedno ze 4 kol, takže kočár pokračoval dále o třech. Kočímu se podařilo koně zastavit právě včas před mostem přes hlavní proud řeky Dyje, což byla klika, protože výška tohoto mostu je přibližně 8 metrů. Navíc by ženich s nevěstou nemuseli spadnout do vody, ale na pevnou zem, na nivu okolo řeky.
Kočár se i přes jízdu na třech kolech nepřevrátil. Nikomu se fyzicky nic nestalo, akorát nevěsta utrpěla psychický šok, zůstala strnule sedět, dívala se do blba (tedy upřeně na ženicha) a do profackování se neprobudila.
Na základě této story používá nyní Hippoclub reklamní slogan:
"Uspořádáme pro vás svatbu, na kterou nezapomenete".

Jak se studentky skládaly na lednického podnikatele
Stalo se v nejmenované lednické restauraci Obecní dům. Nejmenovaný lednický podnikatel, několikanásobný milionář, náležitě ovíněn, si, když odešli jeho kumpáni, všímal studentek, které seděly u vedlejšího stolu a nenápadně se s nimi chtěl seznámit. Objednal jim pití a dal se s nimi do řeči, Ovšem, když došlo na placení, bylo zle. Podnikatel zjistil, že si zapomněl do restaurace vzít peníze, a nadto mu tam kumpáni nechali celý účet bez zaplacení. Musel tedy odejít s červenýma očima. Po jeho odchodu se studentky ptaly číšníka, co je to za člověka, zda je z Lednice, a chtěly se na něj složit, každá nabízela dát 10 Kč. V zájmu spravedlnosti dlužno podotknout, že číšník peníze od studentek nepřijal a podnikatel druhý den účet vyrovnal.

Rekordní výdělek
Najal si nejmenovaný lednický podnikatel lednickou děvčicu, aby mu dělala reklamu a marketing. I opatřila si seznamy firem, mailovala, telefonovala..., prostě se snažila. Za půl roku nedostala žádnou mzdu, akorát podnikateli zaplatila 2000 Kč za údajné provolané soukromé hovory.

Sázka (LCS, Lednický cigaretový striptýz)
Vsadila se nejmenovaná hezká majitelka bílého hotelu v Lednici se svým kočím. Předmětem sázky je, kdo vydrží déle nekouřit, což je běžná sázka. Zajímavý je ale předmět sázky (uzavřeno podáním ruky, odklepnuto a dosvědčeno). Kdo prohraje, tedy kdo začne první kouřit (pokud někdo z nich začne), ten poběží v rouše Evině nebo Adamově na zadním nádvoří hotelu, od zadního vchodu ke konírně a zpět. Toto se bude konat, ať by v hotelu právě probíhala jakákoli akce. Jsme zvědavi, my chlapi držíme palce ženě, aby prohrála, a těšíme se.

Hospodský z Milovic
Dne 31.12.2007 v noci si hospodský z Milovic rozšaloval hospodu.
Hospodu měl v pronájmu, možná se pohádal s majitelem, možná mu ruplo v kouli, v každém případě se ožral, asi ve 3 ráno si vypújčil od súsedú sekyru a hospodu poctivě "srovnal se zemí". Nálevní pult, stoly, židle, kulečníkový stůl, dřevěné obložení stěn, pisoáry, masivní dřevěné dveře, to vše mu v amoku padlo za oběť.
Ráno idú chlapi z Milovic na jedno a kúkajú jako blázni: dveře nikde a vnitřek hospody - škoda povídat.
Naštěstí se hospodský nedostal do sousedního kulturního sálu a do nahrávacího studia Karla Martiše, mohlo být hůř.
PS:
Milovice jsou klidná obec na Jižní Moravě pod Pálavou. Náměstí, kostel, (bývalá) hospoda, obchod, fotbalové hřiště, pár autobusů ráno a pár v podvečer...

Milovičtí hasiči
Ve stejný den, resp. noc, kdy si hospodský z Milovic odepsal hospodu, došlo v Milovicích k požáru. Od rozpálených kamen chytl rodinný domek a shořel.
Milovičtí hasiči, kteří dostávají od obce na činnost 120 tisíc Kč ročně, nedokázali nastartovat jejich hasičské auto. Pokusili se je roztlačit, naneštěstí zamířili na opačnou stranu od hořícího domku. Hasičské auto neroztlačili, zato jej odtlačili do bezpečné vzdálenosti od požáru. A tak jakožto první hasiči přijeli k požáru hasiči z Mikulova (8 km od Milovic, 40 minut poté, co domek lehl popelem). Jaký byl domek? - čest jeho památce.
PS (opakuji):
Milovice jsou klidná obec na Jižní Moravě pod Pálavou. Náměstí, kostel, (bývalá) hospoda, obchod, fotbalové hřiště, pár autobusů ráno a pár v podvečer...

Plavec
Ve známé brněnské čtvrti Obřany existuje fotbalový klub. Hřiště má v krásném areálu na břehu řeky Svitavy. Od východu z branky to bývalo do řeky cca 3 metrů, stačilo přejít cestu, prudce se svažující břeh. V řece je v těch místech splav, hloubka nad splavem cca 3 metry.
V osmdesátých letech minulého století tam úspěšně hrával borec Jara Pirochta. Hrál převážně pravého obránce a jezdil po lajně do útoku a zpátky jako rychlík. Tedy aspoň do té doby, kdy propadl alkoholu. To se pak okolo lajny spíše potácel a často mu sloužil jako opora rohový praporek, aby vůbec mohl stát. Co se týče alkoholu, stačila mu později půlka sklenice piva, aby byl opilý "tak akorát".
Při jedné závěrečná začátkem prosince jsme se dobře bavili a nevšimli jsme si, že se Jara po půlnoci nenápadně vytratil. Jaké bylo naše překvapení, když se ve dveřích klubovny objevil vodník, celý mokrý, voda mu kapala ze všech šosů. Až za chvilku jsme ve vodníkovi poznali Jaru, který se cestu na druhý břeh zkrátil tak, že prostě vstoupil do vody, kde byla, jak již bylo řečeno třímetrová hloubka. Asi jen Pán Bůh ví, jak se tehdy vyškrábal zpátky na břeh.
Jaru jsme zabalili do dek a nechali uschnout.
Teďka je to legenda a sranda, ale když jsme si uvědomili, co se tehdy mohlo stát, do smíchu nám ten večer už moc nebylo.

Hajgrův kameň - strážnické písničky
Ze strážnické folklorní tradice je všeobecně známá píseň k tanci danaj "Až půjdu na trávu za ten Hajgrův kameň". Míní se tím dnes už skoro zapomenutý kamenný památník, který se nachází v lese u řeky Moravy. Na památníku je německý nápis Förster Max Haiger wurde her in treuer Erfüllung seiner Dienstpflichten am 15. September 1873 von Raubschützen meuchlings erschossen. V českém překladu to znamená, že 15. září 1873 byl zde lesník Max Haiger úkladně zastřelen pytláky při věrném plnění svých služebních povinností. Dále je zde poznámka, že pomník dali postavit jeho kolegové – lesníci strážnického panství hraběte Magnise.
O vraždě lesního Haigra se zpívá v jiné strážnické písni: "Co sa stalo kdysi v tem strážnickém lesi, zabili tam myslivečka vracovští raubšíci." Píseň označuje za viníky vraždy přímo vracovské pytláky, ačkoliv se při vyšetřování nezjistilo nic bližšího. Tuto píseň měla ve svém repertoáru strážnická cimbálová muzika Slávka Volavého a často ji hrávala při svých vystoupeních. Traduje se, že jednu dostal primáš muziky anonymní dopis s razítkem vracovské pošty, v němž se pisatel důrazně ohražuje proti tomuto nařčení a v závěru doporučuje: "Zpívajte si o svojích pytlákoch, máte jich ve Strážnici dosť!"
Až za dlouhou dobu po Hajgrově smrti se vyjevila skutečná pravda. Vyprávěla mně o tom kdysi stařenka Procházková, když jsem u ní zapisoval její písňový repertoár. "Bylo to na tych Vracovjanů, oni byli tacoví raubšíci, ale oni ho nezabili. Vykládali mně o tom naši, že ho zastřelil jeden hajný, menovál sa Matura, přes vodu ho zastřelíl z druhej strany. A celý život tak chodíl a nikdo nic nevěděl. Až umírál, tož sa přiznál. Museli dojít dvá svědci, panáček by to nesmňél říct, to je zpovědní tajemství. Potom po Hajgrovi sem došél Nossek, napřed býl v Radijově, tož potom dali Nosska sem." Nevím, jestli o tomto přiznání byla sepsána úřední zpráva, a tak o celé události zůstalo jenom folklorní vyprávění, dnes už také zapomenuté. Na základě této legendy jsem sepsal pravděpodobné původní znění písničky: "Co sa stalo kdysi, v tem strážnickém lesi":
Co sa stalo kdysi, v tem strážnickém lesi,
zabili tam, myslivečka, vracovští raubšíci, zabili tam, myslivečka, vracovští raubšíci.
Zabil ho tam jeden, Matura ho menujem,
ten unikl, ten to spikl, ten to propověděl, ten unikl, ten to spikl, ten to propověděl.

Hlášky z Lednických hospod
Při pohledu na dvě krásné lednické ženy:
"A já jsem si myslel, že nejhezčí v Lednici je zámek."
Pří dohadování o tom, co si chlap může dovolit k ženě za přítomnosti jejího manžela (pronesl manžel):
"Dohodni se s tučňákem."
Dva výroky na téma minulý režim:
"Já su nebol tajný, ja su bol utajený."
"Já su nebol komunista, já su bol iskrička."

Utopenec
Utopenec má svého vynálezce. Je jím údajně hospodský a mlynář Šamánek z Berounska. Ten prý začal už před sto lety vuřty konzervovat do kyselého nálevu. A nezůstal u toho, časem přidal i cibuli a další přísady. Není divu, že se jeho hospoda stala vyhlášenou. Jenže přesto, že by si za svůj počin zasloužil svatozář, skončil špatně - utopil se snad při opravě mlýnského kola. Češi jsou mistři černého humoru, a tak začali jeho specialitě říkat utopenec.
Recept: utopenec nikoli ve vodním náhonu,ale v pivním nálevu.
Suroviny: 1 flaška černého piva, buřty, bobkový list, chili, cibule, pepř, sůl.
Postup: Nálev vytvoříme povařením černého piva s kořením. Cibuli nakrájíme na kolečka. Buřty rozřízneme a vložíme do nich trochu koření, bobkový list, cibuli. Buřt spojíme špejlí. V nálevu necháme uležet cca týden.
Při konzumaci nezapomínáme na pravidelné zalévání pivem.

Karel Kryl
Legendární skladatel, hudebník, zpěvák, antikomunista a bojovník za demokracii Karel Kryl složil celkem 174 písniček. Některé z nich zlidověly.
Jmenujme například "Bratříčku, zavírej vrátka", složenou na počest sovětské okupace naší země v roce 1968, "Veličenstvo kat", "Král do boje táh", "Karavana mraků", "Píseň neznámého vojína", "Anděl", "Nevidomá dívka".
Byl hluboce věřící člověk.
Nenáviděl komunisty a musel jim s jeho písničkami lézt pěkně na nervy. Za normalizace emigroval do Německa, emigraci těžce nesl. V emigraci byl redaktorem Svobodné Evropy.
Po "Velké Sametové" se vrátil do České republiky. Zpíval při demonstraci na Václavském náměstí duet s Karlem Gottem, což ho do smrti velmi mrzelo (že se zaprodal s takovým normalizačním zpěvákem). Koncertoval. Opět byl hluboce znechucen politikou, hlavně tím, jak komunisté jen převlékli kabáty a v podstatě vládli dál.
Natočil kouzelný, asi 1.5 hodiny trvající dokument, kde zpívá své nejhezčí písničky uprostřed krásné přírody, točilo se na Slovensku, v kopcích, možná u Čachtického hradu.
Čest jeho památce.

Příběh o hejtmanu Šarovcovi
Hejtman Jan Šarovec je bájnou postavou slováckých dějin. Život mu vdechl v roce 1971 uznávaný spisovatel František Kožík, který jej v dramatickém příběhu vyznamenaném cenou čtenářů v Evropském literárním klubu vykreslil jako výjimečného hrdinu, který se i přes svou loupežnickou minulost pochopil svoji povinnost rytíře a s hrstkou svých lidí se postavil na obranu slováckého venkova sužovaného nájezdy krvelačných vojsk uherského velmože Štěpána Bočkaje. Díky své ohnivosti, umíněnosti, ale také obětavosti se tak hejtman Šarovec zapsal nesmazatelným písmem do povědomí obyvatel Slovácka. Mýtus o jeho hrdinství i lásce k rodnému kraji, vytvořený Františkem Kožíkem, tak přetrvává dodnes.
Bude vojna, bude…
Začátkem 17. století dolehl na obyvatele Slovácka strach z dalších válečných útrap. V roce 1605 totiž napadla Moravu vzbouřenecká vojska uherského velmože Štěpána Bočkaje. Jeho revolta byla odezvou na krutý útlak, který v Uhrách rozpoutali rádci císaře Rudolfa II po vítězství nad Turky a po nabytí Sedmihradska. Lidé se právem obávali krutosti Bočkajových vojáků, kteří neměli před očima nic jiného, než pomstu. Obzvláště v okamžiku, kdy se Morava nepřipojila k jejich povstání. Výzva uherského velmože, která dorazila v květnu 1605 i na jednání moravské šlechty v Uherském Hradišti, totiž zůstala bez odezvy.
Hradišťu, Hradišťu, nejsi hoden státi…
Zvuk řinčících zbraní uherských vojsk doléhal na Slovácko čím dál hlasitěji. Proto moravští stavové povolili již na jaře roku 1605 verbování vojáků proti Bočkajovi. Uherské Hradiště se rázem stalo centrem obrany celé jižní Moravy. Bylo sem povoláno císařské vojsko a sešla se zde zemská hotovost ze všech českých zemí, odhadovaná na sedm pěších praporů (asi 2 500 mužů) a pět set jízdních arkebuzířů, dále manská hotovost olomouckého biskupa a čtyři tisíce mužů slezské pomoci. Vojska byla umístěna jak v Uherském Hradišti, tak v jeho okolí na pravém břehu řeky Moravy.
Seskupující se vojsko v Uherském Hradišti však uherské vojáky nijak nezastrašilo. Již 1. května udeřili na Uherský Brod a zničili Strání, v následujících dnech vyplenili území od Strážnice až po Zlín. Vojsko soustředěné v Uherském Hradišti však zaujalo vyčkávací postoj a na bočkajovské jednotky nezaútočilo.
V polovině května svolal zemský hejtman do Uherského Hradiště jednání moravské šlechty, aby se domluvili na dalším postupu proti uherskému velmoži. Nejvyšším generálem pro obranu země byl zvolen hejtman hradišťského kraje Karel z Lichtenštejna.
Podle Kožíkova románu se jednání zúčastnil také hejtman Jan Šarovec z Hluku, který přijel upozornit Karla z Lichtenštejna na pokus lstivých Uhrů najít mezi moravskými šlechtici Bočkajovy spojence. Jeho čestné úmysly však zůstaly nevyslyšeny, stejně jako jeho žádost o vojenskou ochranu nejen Hluku, ale celého moravského pohraničí. Šlechta jakoby strádání lidí na venkově úplně přehlížela a to i přesto, že prolévání krve nevinných mužů, žen a dětí nebralo konců.
S tím se však Jan Šarovec nechtěl smířit. Podlehl naléhání svých bližních a rozhodl se, že bude s mečem v ruce bránit své město i celé Slovácko. Zpráva o udatném hejtmanovi, kterému není lhostejný osud prostých lidí, se krajem prohnala jako střela a do Hluku se začali sjíždět dobrovolníci ze všech koutů Slovácka. Zanedlouho stál Jan Šarovec s hrstkou venkovanů tváří tvář krvelačným vojákům velmože Bočkaje.
Urozenému panu Bočkajovi,
vévodovi sedmihradskému!
Já, Jan Šarovec, hejtman slováckého praporu, vzkazuji Tobě jako pánu Uher a Sedmihrad, jenž jsi poslal do země Moravské svoje vojevůdce s hajduky a Turky, poselství. Protože Tvoji zbrojenci křesťanské lásky nedbali a na poctivé občany nelítostně dotírali, o život a živobytí je připravovali, pohlaví ženského nešetřili a tak ctnost, Boží zákon i sousedskou slušnost porušili, slibuji já, Jan Šarovec, na nich pomstu vzíti a kde jen Tvé nezdárné zbrojence přistihnu, všude je budu pronásledovat a tak s nimi naložím, jako oni obyvatelstvu činí. Varuj, pane Bočkaji, své velitele, aby do země naší výprav nečinili, nebo je stihne pomsta Boží, mým mečem zastoupená.
Dáno na tvrzi hlucké L. P. 1605.
Jan Šarovec
V Hradišťu u šenku
V těchto nelehkých časech bylo Uherské Hradiště, které doslova překypovalo vojenskými jednotkami, jediným místem, kde našinec mohl zapomenout na strasti všedního dne plného strachu o vlastní živobytí i život. Scénou dojemných příběhů plných bolesti, ale také odhodlání, statečnosti a vlastenecké nezkrotnosti byly především hradišťské šenky.
Hospoda zněla veselým zpěvem, vyráženým z plných plic. Byl veselý, i když byl smutný; i písničky, které zrodila hrůza z vojny, opíjely vášnivým žalování. Hudec vévodil hlavám skloněným nad džbánkem nebo zvráceným nazad. Přivřenými okny se táhl dovnitř večerní chlad. Všechno se rozechvívalo pískáním gajd, jejichž cifry oplétaly hudcovu melodii a spolu se smyky kontrášů činily z hudebního doprovodu vařící kotel hudebního šumu. Když vešel, byl na okamžik ohlušen křikem zpívajících. Z podlahy a odevšad čpěla vůně mladého vína …
Přisedl těsně k zpívající skupině. Jak se blízko něho zdvihl známý zpěv, krev se mu lehce zpěnila. S potěšením viděl hybné, statné postavy chasníčků, svalstvo napínající vojenské nohavice i prosté konopné drle, silné paže v širokých rukávech, divokost, která se zmocňovala ražným vzepětím celého těla. Každý ze zpěváků se nořil do svého hlasu, ztracen ostatním smyslům. Připomínalo mu to uherské chvíle, když se s kamarády scházel na ztracených vartách a když vázali píseň k písni. Tam byla hudba bohatší o strunky cimbálu, z nichž vyskakují tóny paličkami jako zanaříkání, jako smích a výkřik. Písničky, které zpívá jeho milá, jsou tiché a sladce se zpovídají, ale tyto zde, to je jeho divoké zmatené mládí. A krev to poznala a zavolala, že ještě nezestárla, nezvětrala.
Ej, dyby ťa, milá má,
z kameňa kresali,
ej, enom nepovídaj,
že sme spolem spali…
A synek začupušká do dlaní, pravice letí do výše, mít tu tanečnici, už by ji chytil a vyhodil vzhůru. A hudec divoce laská struny…
František Kožík vytvořil literární postavu hrdiny, která se vryla do povědomí obyvatel našeho kraje natolik, že ji mnozí považují za postavu skutečnou, historickou.

Jak Martin ke svému koni přišel
Martinus narozený před více než šestnácti sty lety někde v dnešním Maďarsku byl synem římského pověřence a čekal ho život římského vojáka, odtud také latinské jméno Martinus na počest boha války Marše. Poslušen vůle svého otce vstupil do armády a sloužil na různých místech Evropy. Jednu krutou zimu projíždí vojenský šik brány města Amiens, před kterými sedí uboze oděný člověk a prosí kolemjdoucí o slitování, všichni ale jeho bídu přehlíží. Když ho spatří Martin, který sám nemá nic více, než vojenský kabát, slituje se nad žebrákem a svým mečem rozsekne kabátec na dva díly, jeden z nich podá ubožákovi a druhý si ponechá. Právě tato legenda je nejčastějším motivem pro sochy, fresky a malby, kde je Martin zobrazován ve vojenské zbroji a na koni, jak rozděluje mečem svůj červený kabát a podává ho žebrákovi.

Proč se slaví svátek Martina právě jedenáctého listopadu
Po odchodu z armády se Martin nechává pokřtít, zakládá kláštery, putuje po Evropě, pomáhá zbídačeným a nemocným a získává si tak pověst svatého muže. Ve francouzském městě Tours ho lid i proti vůli některých církevních hodnostářů zvolí svým biskupem. Martin se ale ve své skromnosti zdráhá jmenování přijmout, před shromážděným davem uteče a skryje se ve chlévě mezi husy. Ty ho ale svým hlasitým voláním vyzradí, lidé si ho najdou a k biskupskému jmenování ještě téhož dne dojde. I jako církevní hodnostář zůstává Martin skromným člověkem, stále na blízku chudým a potřebným. Umírá jedenáctého listopadu někdy kolem roku 400 našeho letopočtu. V sedmém století je jedenáctý listopad vyhlášen svátkem k Martinově památce a později je k tomu dní také stanovena výplata daní a desátků církví. Je to začátek chladného zimního času - na svatého Martina kouřívá se z komína - závěr zemědělského roku a konec sklizně. Lidé přináší v průvodu desetinu své úrody, obilí, ovoce, dobytek i drůbež ke zdanění. Poprvé se toho dne ochutnávají mladá vína a tradičně se před začátkem adventní postní doby hoduje a zabíjí husa.

Vznik šampaňského
Vznik šampaňského je spojován s legendou o Dom Perignonovi, což byl benediktinský mnich, správce viničného hospodářství kláštera Hautvillers v kraji Champagne. Podle legendy se měl stát vynálezcem šampaňského, a to samozřejmě náhodou. Prý špatně viděl, a proto se ne moc dobře vyznal ve spleti klášterních vinných sklepů, které spravoval. Tak se jednou stalo, že zapomněl na část lahví v jednom koutě, a když je za nějaký čas našel a otevřel, překvapilo ho nejen to, že špunt z lahve prudce vystřelil, ale také fakt, že víno perlilo. Tuto legendu dnes hlavně využívá jeden z největších a nejvyhlášenějších podniků na výrobu šampaňského v Champagne Moët & Chandon, který vlastní největší a nejlepší šampaňské vinice. Jeden z jejích zakladatelů, hrabě Chandon totiž v roce 1822 koupil zpustlé opatství Hautvillers, které bylo zničeno za francouzské revoluce, včetně všech vinic a postava Dom Perignona hraje od té doby až dodnes důležitou roli v marketingové strategii firmy.

Habánské sklepy
Na Jižní Moravě, například v Mikulově a okolí, jsou mnohé vinné sklepy „habánské“, byly tedy postaveny Habány. Každý se na Jižní Moravě na Habány odvolává. Málokdo však ví, jak významný přínos znamenali pro rozvoj vinohradnictví a vinařství, zejména na Mikulovsku. Habáni pocházeli ze Švýcarska, částečně z jižního Německa a Tyrol. Tvořili křesťanskou sektu, odvolávající se na původní zásady křesťanství. Jedna teorie praví, že Habáni se jim říkalo podle hebrejského Ha Banim, což znamená Synové, rozuměj Synové Boží, druhá říká, že jméno odráželo skutečnost, že se jim podle jejich společně vlastněných statků říkalo „haus-haben“.
Měli společný majetek, žili v uzavřených společenstvích, vždy vedených kazatelem, a neuznávali křest nemluvňat, protože podle nich musí být křest vědomý. Proto křtili až v dospělosti (odtud jejich název anabaptisté neboli novokřtěnci). Dostali se tak do postavení neobyčejně krutě pronásledované kacířské sekty, a to nejen ze strany katolické církve, ale i mnoha církví protestantských.
Po porážce německé selské války kolem roku 1524 přišli na Jižní Moravu a v roce 1526 našli tolerantní ba vlídné útočiště v Mikulově i přímou podporu a obdiv od majitelů panství. Mimochodem v téže době do města přichází také vlna židovského obyvatelstva vypovězeného z Rakouska a rovněž nachází vlídné přijetí. Mikulov se ve stejnou dobu stává světovým centrem novokřtěnců a současně (od roku 1553) také hlavním židovským městem Moravy a Slezska, sídlem Zemského rabína. Obě skupiny přinesly městu nebývalou prosperitu a bohatství. Mikulov se tak v 16. století stal nesporně vůbec nejtolerantnějším městem Evropy.
Habáni přinesli na Mikulovsko nové technologie a nové, nebývale vytříbené výrobní postupy. Byli výjimečnými hrnčíři a keramiky, virtuózně ovládali u nás v tu dobu ještě neznámou fajáns. Byli skvělými vinohradníky a vinaři, technologicky pozvedli výrobu vína na Mikulovsku na nebývalou úroveň. Vynikali také jako výteční stavitelé sklepů a vynikající bednáři a stavitelé sudů. Pilní, pracovití a vysoce kvalifikovaní Habáni znamenali pro Mikulovsko největší příliv „know-how“ v dějinách města. Teprve porážka stavovského povstání na Bílé hoře 1620, následná třicetiletá válka a násilná rekatolizace je po zhruba stoletém pobytu vypudila z Moravy. Odešli nejprve na západní Slovensko a po 18. století emigrovali z Evropy do Ameriky.
Dodnes ve Spojených státech udržují svůj „moravský“ způsob života (bez elektřiny a televize), chodí stejně oblékaní, hovoří středověkým německým dialektem a některé skupiny si dodnes říkají Moravští bratři. Mikulov považují za své rodné a milované město. Ostatně stejně jako židovští chasidé, kteří rovněž emigrovali do Ameriky a také pokládají Nikolsburg za jedno ze svých svatých měst.

Pověst o sklepení pod Vinařskou školou
Na kopečku za bývalými hradbami se kdysi nacházel klášter, ke kterému patřilo mnoho dlouhých sklepení. Ty sloužily k obraně a úkrytu mnichů a jejich zásob. Mniši žili v klášteře za hradbami a nebyli chráněni ničím jiným než tajemnými labyrinty chodeb. Říká se, že se tam v noci, dole, v těch tmavých chodbách zjevují dodnes duchové mnichů. Nikdo ovšem neví, zda jsou to jen bludy, nebo skutečnost.
Dnes využívají těchto sklepů valtičtí vinaři. Jeden z nich zůstal dlouho do noci ve sklepě a opojený vínem uviděl před sebou několik mnichů. Když se rozkoukal přízraky zase mizely. Jak na něj šla únava, znovu se objevovaly. Na vinaře šla dřímota až úplně usnul, probudil jej ledový průvan a nepříjemný pocit, že se stal zajatcem nějakých temných sil. Vše umocňovala blikající dohasínající svíčka. Zpanikařil a začal prchat domů. Do dnes, když je večer ve sklepě, neustále se otáčí a má stále pocit, že jej někdo pozoruje.
Je možné, že se v těchto sklepích odehrávaly různé dramatické události a v chodbách se pohybují duše zemřelých nebo se jedná jen o bujnou fantazii opilého vinaře (dnes je tento sklep součástí "Valtického podzemí").

 
Zdroje legend

Zdroje legend, které jsem využil, děkuji jim:

Karel Martiš - skvělý hudebník, primáš, zpěvák, sólista, houslista, skladatel, folklórista, renesanční člověk, zemřel s mnoha plány ve věku 38 let, čest jeho památce.

Ruda Čápek - horolezec, trhač jmelí pro ozdobné i lékařské účely, šplhá na stromy, do výše více než 25 metrů, sběrač semen stromů a dřevin, znalec krajiny a ožrala, lednická legenda, zemřel.

Laďa - tradiční obyvatel Lednice, od rána do večera chodil po městě a zámeckém areálu, pomáhal, kde bylo potřeba. Tvrdil, že je vysoce urozený a má šlechtický původ, je příbuzný slavných šlechtických rodů, například španělských. Znal spoustu jazyků a byl v mnoha zemích, v některých z nich pracoval (Mongolsko). Měl jsem s ním domluveno, že mi nakreslí graf jeho rodinných vztahů a já zapátrám v genealogie na Netu po jeho předcích. To se ale už neuskuteční. Laďa byl zavražděn svými podnájemníky (mužem a ženou), když od nich žádal zaplacení nájmu. Čest jeho památce. Současnost je divná a krutá doba.

Ruda Kelča - jedna ze známých postav Lednice, bývalý vodohospodář, nyní v hospodském důchodu, bývalý požárník (hasič), pozor: neplatí prohrané sázky, zemřel.

Luboš Velecký - dobrý člověk a křes čtyřnásobný otec, hluboce věřící, sommelier, vinný filosof, fotograf, webdesigner, webmaster, znalec regionální historie, průvodce.

Petr - plavčík společnosti 1. Plavební v Lednici.

Ing. Jiří Kopeček - známý vinařský odborník a propagátor (viz Vinařský dům Valtice).

Country Rádio - výborné živé a internetové rádie, country, western, trampské písničky, folk.

Franta Špaček - Country Radio, pořad "Fígle ptáčka Franty Špačka".

Honza Bean Emmer - kulinářský specialista.

Wikipedia - bitva U Slavkova

Násoska - občasník pro intimní potěchu senzitivních jedinců.

Jiří Pajer: Okolo Strážnice - Sborník Městského muzea a Muzejního spolku ve Strážnici.

 
Další zdroje legend, které jsem ještě nevyužil, využiji je pravděpodobně budoucnu:

Lednický "Znalec saletů" - zná existující i zaniklé salety, například lovecký letohrádek Hvězda, který byl postaven v lužních lesích mezi ramenem řeky Dyje (umělým kanálem) a Janohradem, okolo něj bylo 8 loveckých alejí, každá zakončená nějakou saletou nebo přírodní zajímavostí, dále Chrám boha slunce, největší saletu, který stál u dnešní Ovčárny, při cestě ze Zámku Lednice na Janohrad okolo tohoto chrámu bylo několik jiných salet (Apollonův chrám, chrám Tři Grácie), Chrám boha slunce byl později zbořen a jednotlivé salety, s výjimkou ovčárny, přemístěny na vhodná místa do kraje.

Lednický "Legionář" - znalec historie a jejích zajímavostí, toulá se v okolí Lednice, nosí lednickou uniformu, má legionářské razítko, vypráví mimo jiné o pevnostech v okolí Lednice, o stěhování jedné z těchto pevností, která byla původně umístěna mezi silnicí Lednice-Valtice a chrámem Tři grácie, včetně stěhování děl.

Josef z hospody "U zlatého páva" - zná především prameny a studánky v Lednici a okolí, prameny a studánky mají údajně být i v areálu zámku Lednice, někde u růžového rybníčku, zná Červenou studánku u Hlohovce a původní dřevěný vodovod (potrubí), které vedlo od této studánky údolím Lednických rybníku na náměstí do Lednice, voda ústila v kašně a bylo dlouho používána obyvateli Lednice jakožto voda pitná i užitková.

Paní Špatková - sběratelka legend, bydlí v Lednici, zelená brožura "Legendy Lednice".

Emil Kordiovský - historik, publikace "Lednicko-valtický areál a jeho památky" a "Historie Lednice", historie by měla být ještě ke koupi v Restauraci Amália ve Valticích.

Zelená publikace "Legendy Pálavy".

Ing. Terezie Lvová - starostka Valtic, dala mi několik kontaktů na zdroje legend o Valticích a lidových písniček z Valtic a okolí.

 

Kontakty
Informace, rezervace, objednávky

Jižní Morava Ing. Petr Hejl, CSc.
Ondrouškova 15
63500 Brno
tel.: 608 374 535
email: phejl@lednice.org
WWW adresa: www.lednice.org
IČO: 13038940
DIČ: CZ5404240259
Bankovní spojení:
Banka: Česká spořitelna, a.s., pobočka Kounicova 4, 60200 Brno
Číslo účtu: 1303318053
Kód banky: 0800
BIC (SWIFT): GIBACZPX
IBAN: CZ74 0800 0000 0013 0331 8053

© Petr Hejl