Obec Lednice má za sebou bohatou a pohnutou historii. Tento fakt byl ostatně v roce 1996 oceněn zápisem do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Součástí obce je od roku 1966 i blízká osada Nejdek jako její místní část. Nejdek leží asi 3 kilometry severozápadním směrem od Lednice a v minulosti to bylo významné hradisko.

Katastr obce leží dílem v nivě řeky Dyje, dílem na vysoké terase a zasahuje i do nivy potoku Včelínku. V nivě Dyje vytváří řeka soustavu bočních ramen a kanálů, které mezi sebou svírají pás lužních lesů a nivních luk, z nichž část byla ovšem v minulosti rozorána. Význačné hnízdiště vodních ptáků chrání národní přírodní památka Pastvisko u Lednice, zbytek typické podyjské tůně najdeme i v přírodní památce Květné jezero. V nivě Včelínku byla ve středověku vybudována soustava rybníků, které se staly důležitým hnízdištěm a tahovou zastávkou vodního ptactva (národní přírodní rezervace Lednické rybníky). Lužní lesy, louky i vodní plochy představují významná naleziště řady chráněných druhů rostlin a živočichů. Okolí zámku bylo na počátku 19. století přebudováno v rozsáhlý anglický park, který je příkladem optimálního a citlivého využití přírodního potenciálu krajiny v sadovnické tvorbě. V parku najdeme kromě domácích dřevin i bohatou sbírku cizokrajných stromů a keřů. Parkově upraveny jsou i břehy lednických rybníků a krajinářský význam má rovněž Bezručova alej, spojující Lednici s Valticemi. Vysokou hodnotu tohoto území vyjadřuje zapsání Lednicko-Valtického areálu do seznamu míst Světového kulturního dědictví UNESCO. Zbytek katastru zaujímá zemědělská krajina.

Lidé se vyskytovali v okolí Lednice průkazně již od doby kamenné, cca od 28000 let před naším letopočtem. Svědčí o tom archeologické nálezy v Dolních Věstonicích, hlavně světoznámá socha Věstonická Venuše, která sloužila pravděpodobně kultovním účelům.

Římané sídlili v okolí dnešních Novomlýnských nádrží, hlavně u obcí Mušov a Pasohlávky, kde měli opevnění. Toto římské osídlení souvisí s osídlením na Slovensku, mimo jiné se známým nápisem v Trenčíně, tesaném do skály. Římané přišli do naší oblasti cca 100 let před naším letopočtem, odešli v době cca 400 let našeho letopočtu. Je pravděpodobné, že do krajiny přinesli pěstování a výrobu vína, takže cca od počátku našeho letopočtu trvá místní vinařská tradice.

Keltové také prošli naší krajinou, sídlili zde po několik století našeho letopočtu (cca 0 - 7 století). Svědčí o tom např. současné genetické testy obyvatel Moravy. Máme cca 4 procenta keltských genů ("keltské krve"), což je nejvíce z národů Evropy, ani Francouzi (Galové) nemají více, ti mají 2 procenta keltských genů.

Dalšími obyvateli byli Slované. Přišli do oblasti po Keltech, počínaje cca 5 tým stoletím našeho letopočtu. Zachovaly se zbytky staroslověnského hradiště v Nejdku u řeky Dyje a zbytky staveb v Pohansku (chrám, zemnice). Tyto nálezy jsou nyní umístěny v muzeu na obnoveném zámečku Pohansko. Zajímavé je, že v lokalitě Nejdek se staří Slované střídavě stěhovali od řeky Dyje k výše položené a asi kilometr vzdálené kapličce. Pravděpodobně tomu bylo tak, že když je Dyje vyplavila, naštvali se a odstěhovali se dále a výše. Tam ale byli líní chodit pro vodu, a tak, když jim otrnulo, tak se odstěhovali zase k Dyji. A tak to periodicky střídali.

Z období mezi pátým a osmým stoletím našeho letopočtu se zachovalo žárové pohřebiště v Přítlukách.

Samostatnou kapitolou je slavné období Velké Moravy, kdy moravští Slované ovládali střed Evropy i mnohá přidružená území. Střed tehdejší moravské říše byl pravděpodobně v dnešních Mikulčicích nebo ve Velehradu, jak o tom svědčí četné archeologické nálezy. Říše se táhla až na Slovensko, do Nitry, kde vládl kníže Pribina. Památky z té doby byly objeveny také v Pohansku, například zbytky staroslovanského chrámu.

V době Velké Moravy přišli na naše území křesťanští věrozvěstové Cyril (Konstantin) a Metoděj. Byli k nám vysláni z Cařihradu, aby zde šířili křesťanské náboženství. Zavedli první psanou abecedu na našem území - cyrilici (kyriliku). Kousek od Lednice, cca 1 km směrem na Mikulov, zasadili památné lípy, postavili kostelík a založili malou křesťanskou kolonii. Místo bylo pečlivě vybráno, jedná se o geografický střed planiny okolo Nejdku s nádherným výhledem na Pálavu. Navíc je místo obklopené tajemném a má pravděpodobně léčivé účinky. Obě lípy zapálil před několika lety neznámý vandal, hasiči je sice uhasili, ale uchovaly se jen zbytky, které musely být zality do betonu, aby se úplně nerozložily. Stojí před kostelíkem. Sám kostelík je velice zachovalý, včetně vnitřní výzdoby.

Velká Morava zanikla kolem roku 1000, z důvodu rozporu mezi syny knížete Svatopluka. Existuje legenda o třech prutech, které Svatopluk před smrtí ukázal svým synům. Ve svazku je nebylo možno zlomit, ale když je rozdělil, po jednom je zlomil hravě. Tím Svatopluk ukázal synům, že mají být svorni a jednotni, protože pak je nic nerozdělí a neporazí, Oni ale nedbali, svářili se a bojovali proti sobě, a tak kdysi mocná říše zanikla a jim zbyly jen oči pro pláč.

Ves Lednice se poprvé připomíná v r. 1222, kdy ji spravovali místní vladykové Adamar a Lipert z Lednice. Ti si tu brzy poté vybudovali tvrz, která měla střežit významný přechod při řece Dyji. V držení rodu z Lednice nezůstala tvrz dlouho; jako další vlastník se připomíná rod Sirotků, z nichž Ortlín Sirotek postoupil v r. 1322 tvrz s dvorem Janu z Lichtensteina. V držení Lichtensteinů zůstala Lednice - s krátkou přestávkou v l. 1571-1576, až do r. 1945. Před r. 1585 přebudoval Hartman z Lichtenštejna starou tvrz v renesanční zámek.

Páni z Liechtensteina byli nejdříve (v 11. století) členové družiny Vohburgů a pak Babenberků, k nimž vstoupili do manských vztahů bezy po roce 1080, kdy se Vohburgové museli jako přívrženci krále a císaře Jindřicha V. ve sporu o investituru stáhnout z mocenského dosahu Babenberků; v každém případě však roku 1142 intervenoval babenberský markrabě Jindřich Jasomirgott ve prospěch Huga z Liechtensteina-Petronellu u krále Konráda III. (Weltin 1986/87: 20 pozn. 119). Hugo z Liechtensteina-Petronell, první jménem známý představitel rodu, obdržel tehdy od krále Konráda III. jako svobodné a dědičné vlastnictví panství Petronell, po kterém dostal i jméno a které držel dosud jako léno od markraběte Diepolda z Chamu-Vohburgu. Takzvaní Rapotonové-Diepoldingové neboli Vohburgové představovali mocnou bavorskou šlechtu, která se v druhé polovině 11. století zasloužila "o dostatečný počet po vítězství toužících bojovníků" na plánované "vojenské hranici" ("nové marce") na řekách Moravě/March a Litavě/Leitha, která byla na východě babenberské marky Österreich předsunuta proti Uhrům (tamtéž: 1 s). K vohburskému manskému svazku náleželi kromě jiných (jako například Sonnbergové) kolem poloviny 11. století patrně také pánové z Liechtensteina-Mödlingu-Petronellu.

Okolo roku 1000 našeho letopočtu přicházejí do Lednice a okolí Rakušané a Germáni. Z významných rodů to byli nejprve Sirotci (Sirotkové, Waisové, Orphani), mocný rakouský rod, kteří do oblasti postupně zvali rakouské a německé kolonisty. O něco později přišli do oblasti Liechtensteinové a Dirichtensteinové. Rakouský rod Sirotků držel Lednici pravděpodobně od 11. století. První dochovaná písemná zmínka o Lednici a Sirotcích pochází z roku 1222. Sirotci získali rozsáhlé statky na jihu Moravy od českého krále Přemysla Otakara I, jako odměnu za to, že mu pomohli ve významné bitvě. Sirotci vedle Lednice a Nejdku drželi také Valtice, Mikulov, Klentnici a hrad nad Klentnicí, který dali vystavět a pojmenovali ho po svém rodovém jménu Sirotčí hrad. Sirotci ovšem jejich majetek a moc na Moravě trapně prohospodařili, jak o tom svědčí následující odstavec této historie, či legenda.

Liechtensteinové byli v 11. a 12. století v Lednici a okolí pouze drobnými vlastníky. Sirotci do Lednice zvali a přiváděli německé kolonisty. Dalo by se říci, že prováděli extenzivní hospodaření bez dostatečně zabezpečených zadních vrátek, což se jim nevyplatilo. Neměli přesně stanovena ani pravidla dělení majetku a dědění peněz a moci uvnitř rodu, ani rodovou hierarchii. Umožňovali, aby se majetek dědictvím, sňatky, prodejem atd. stále drobil. I stalo se, že na přelomu 12. a 13. století jeden z jejich hlavních představitelů propadl alkoholu, chtíči a karbanu, takže doslova propil, promiloval a prohrál větší část rodinného bohatství. Sirotci pak museli částečně prodat a částečně přenechat (čestné dluhy) Lednici Liechtensteinům a Mikulov Dirichtensteinům. Oba následné rody, jak Liechtensteinové, jak Dirichtensteinové, měly stanovenu přísnou fiskální politiku, uznávali přesná vnitrorodová pravidla stran dělení a dědění moci a majetku (vždy vládl jeden z nich), měli přesně stanovenu rodovou hierarchii i směrem do budoucna a hlavně znali, co to je řízený bankrot - vždy s důrazem na jejich hlavního vládce. Jakmile některý z nich zbankrotoval (propil, promiloval, prohrál apod. jeho část majetku), Liechtensteinové za něj sice dluhy čestně uhradili (na to se zpravidla složili), ale viník udělal bankrot, odešel do pastoušky, kde ho nechali dožít na šlechtickém životním minimu a v businessu si už ani neškrtl (měl u rodu finanční černou tečku do konce života). A tak díky těmto přísným a rozumným finančním zásadám přežil v Lednici rod Liechtensteinů a v Mikulově a rod Dirichtensteinů po dobu více než osmi století a oba rody přivedly jak Lednici, tak Mikulov k nebývalému rozkvětu. Přítrž tomuto skvělému soukromému podnikání udělali až komunisté, kteří oba rody po konci 2. světové války bez náhrady vyvlastnili. Přitom Liechtensteinsko a Liechtensteinové zachovávali ve 2. světové válce vůči Němcům přísnou neutralitu (podobně jako Švýcaři).

Skutečnost byla asi trošičku jiná.
V roce 1249 Přemysl Otakar II., od 1247 markrabě moravský a od roku 1248 zvolený šlechtickou opozicí revoltující proti Václavovi I. za "mladšího krále Čechů" (rex iuvenis Boemorum), postoupil Jindřichovi z Liechtensteina ves Mikulov/Nikolsburg (Niclaspurg) se vším, co k ní patří. Toto udělení léna velmi vlivnému rakouskému šlechtici (ministerialis Austrie), usídlenému v moravsko-rakouském pohraničí, bylo součástí opatření, která sice přivlastnění Rakous Přemyslem Otakarem v listopadu 1251 úmyslně nepřipravovala, ale přece jenom ulehčovala. Po věnování Mikulova se objevuje Jindřich mezi "nobiles regni Bohemie" (Reichert 1985: 76 pozn. 305). Ve vídeňském míru z roku 1277 mohl Jindřich II. z Liechtensteina mikulovské panství potvrdit, což patrně asi mělo důsledky pro vedení hranice mezi Rakousy a Moravou: kolem roku 1280 bylo území mikulovského panství (přinejmenším podle přestav Rudolfa Habsburského, popř. podle jím založeného "Landbuchu") součástí Rakous! (Weltin 1978/79, 167 pozn. 32 a mapa na str. 182). Získáním panství Mikulov na jižní Moravě bylo "těžiště majetků domu na Zayi" posunuto "k úpatí Pavlovských vrchů" (Mitscha-Märheim 1973: 25). Vlastnictví panství ve dvou zemích, majících rozdílné pány, kteří nezřídka vedli válečný spor, a šlechtice, kteří si libovali ve vzájemných rozepřích, nutilo pány z Liechtensteina, aby v politice mezi Moravou a Rakousy zprostředkovávali, případně lavírovali.

Jindřich z Liechtensteina úřadoval 25. dubna 1260 jako zemský soudce (index provincialis) ve Štýrsku, 24. května jako štýrský hejtman (capitaneus Styrie), v prosinci 1260 je mezi rakouskými šlechtici, kteří z Prahy přes Znojmo/Znaim a Vídeň doprovázeli Přemysla Otakara II. do Štýrského Hradce/Gratz, kde král jako vévoda štýrský uspořádal hojně navštívené jednání dvora a soudu; Jindřich se tedy v pozici vedoucí osobnosti podílel na převzetí moci Přemyslem Otakarem v Štýrsku. Úřad štýrského hejtmana musel však 25. prosince postoupit českému šlechtici Vokovi z Rožmberka.

Od šedesátých let 13. století se vzájemný vztah mezi Přemyslem Otakarem a rakouskými zemskými správci zhoršil, počátkem sedmdesátých let se v důsledku omezení mocenského postavení zemských správců vyhrotil do otevřeného konfliktu. A proto přechod moci do rukou Rudolfa Habsburského proběhl v Rakousích téměř bez obtíží (Weltin 1978/79). Roku 1278 bojovali v bitvě na Moravském poli/Marchfeld u Suchých Krut/Dürnkrut a Jedenspeigenu synové Jindřicha L, bratři Jindřich II. z Liechtensteina a Falkensteina (zemřel okolo 1314) a Bedřich z Liechtensteina a Falkensteina (zemřel okolo 1310) ve vojsku Rudolfově. K zemským správcům, jimž Rudolf už roku 1279 poskytl důkazy své přízně, patřil také Jindřich II. z Liechtensteina (Reichert 1985: 96 pozn. 400). Teprve v letech 1295/96 povstali mocní rakouští zemští správci, mezi nimi i Jindřich II. a Bedřich Liechtensteinský, proti vévodovi Albrechtu I. Povstání však bylo rychle potlačeno. Jindřichovi II. se podařilo nejen uzavřít vyrovnání s králem Albrechtem, ale také potvrdit panství v Mikulově. Naproti tomu panství Falkenštejn/Falkenstein ve Weinviertlu, které Liechtensteinští po vymření stejnojmenného rodu (1228) patrně zdědili, bylo zemským správcem zabaveno (Weltin 1975: 28n. pozn. 111; Reichert 1985: 48 pozn. 191). Ve 14. století připadlo panství Falkenštejn jako zástava znovu do Liechtensteinských rukou. Roku 1369 přislíbil vévoda Albrecht II. svému hofmistrovi Janu I. z Liechtensteina, že dokud bude živ, hrad a panství Falkenštejn mu nezabaví (Bretholz: LV).

Němečtí kolonisté byli v Lednici prokazatelně usazeni od prvních desetiletí 13tého století. V roce 1332 již značnou část městečka drželi Liechtensteinové a postupně se stalo střediskem panství jako protějšek jejich majetkové držby na dolnorakouské straně na panství valtickém. Když pak v roce 1638 Karel Eusebius z Liechtensteina koupil ještě i panství břeclavské, vlastnili Liechtensteinové podél obou stran moravsko-rakouské hranice ohromný komplex půdy, lesů, luk, hospodářských dvorů, tři města (Podivín, Hustopeče a Valtice), řadu městeček a na tři desítky vsí. Lednice byla jedním z městeček, jejichž význam díky stavitelské a hospodářské činnosti majitelů panství výrazně přesáhl hranice i liechtensteinského dominia. V letech 1850 - 1869 se Lednice stala součástí soudního okresu Břeclav.

V průběhu staletí prošla toto významné pohraniční městečko celou řadou přeměn. Jeho převzetí Liechtensteiny a blízkost jejich hlavního sídelního města Valtic vedly k úzkému propojení osudů obou panství. A nejen osudů, neboť v roce 1715 byla stará cesta z Valtic do Lednice přebudována v nádhernou alej, jež dnes nese jméno po předním moravském básníkovi Petru Bezručovi, který jí nejednou procházel a opěvoval ji ve svých verších. Liechtensteinové z místního pohraničního hradu po polovině 16. století postupně vybudovali honosné renesanční sídlo. Kolem něho byla vytvořena i zahrada, která se stala základem dnešního rozsáhlého zámeckého parku. Spolu s vývojem názorů na architekturu prodělával renesanční zámek přestavby. Tak byl na sklonku 17. století za účasti významného architekta Jana Bernarda Fischera z Erlachu a po něm Domenica Martineliho přebudován v barokním stylu (z této stavební fáze dodnes přetrvalo křídlo bývalých koníren a jízdárny). K dalším přestavbám došlo ve třetí čtvrtině 18. a na počátku 19. století. V této době se Liechtensteinové věnovali hlavně rozsáhlým úpravám krajiny a budování celé řady oddechových staveb v parku a krajině mezi Valticemi, Břeclaví a Lednicí. K nejzásadnější rekonstrukci celého zámeckého areálu pak došlo v polovině 19. století. Mezi lety 1846 - 1858 byl pod vedením architekta Jiřího Wingelmullera a jeho nástupce Jana Heidricha zámek upraven v duchu anglické novogotiky a je dnes považován za "perlu jižní Moravy". Skutečnost, že celý rozsáhlý Lednicko-valtický areál, jehož nejvýznamnější součásti jsou právě krajina a památky Lednice, byl začleněn do Světového kulturního dědictví a dne 7. prosince 1996 jako takový zanesen do seznamu UNESCO, je toho nejlepším důkazem.

Kolem roku 1800 pracoval v Lednici jako zámecký architekt Josef Hardtmuth. Vynalezl zde ("moderní, "současnou") tužku tak, jak je používána až do dnešních dob. Do té doby se tužky vyráběly pouze z tuhy (grafitu), tyto tužky psaly, ale často se lámaly a uživatelé měli od takového psaní zcela černé a špinavé ruce. Josef Hardtmuth vynalezl, jak "zabalit" tuhu do dřeva, takže se tužka neláme a ruce už nejsou špinavé. Vynalezl a vyrobil takzvanou "žlutou tužku", nazvanou podle barvy dřeva a laku na jejím povrchu, s níž získal uznání na ekonomické výstavě v Londýně. Na tuto tužku získal patent a zahájil výrobu tužek v Lednici. Ale Moravané byli zvyklí dostávat za práci hodně peněz, požadovali vysoké mzdy. Proto se Josef Hardtmuth přestěhoval do jižních Čech, kde se ubozí pracovníci spokojili s daleko nižší mzdou. Josef Hardtmuth založil v Českých Budějovicích firmu Koh-i-noor, tato firma existuje až do dnešních dnů a je jedním z největších světových producentů tužek a kancelářských potřeb. Během druhé světové války se rodina Hardtmuthů rozdělila, část bojovala proti fašistům (například letci v bitvě o Británii), část doma s fašisty kolaborovala. Z důvodu kolaborace byl po skončení druhé světové války v roce 1945 majetek rodiny Hardtmuthů v Československu bez náhrady vyvlastněn. Po sametové revoluci v roce 1989, kdy se do Československa postupně vrátilo právo na soukromý majetek, pozvalo vedení továrny Koh-i-noor v Českých Budějovicích představitele rodiny Hardtmuthů na návštěvu a ptalo se jich, zda se chtějí o továrnu Koh-i-noor ucházet v restituci, tedy zda chtějí jejich českou továrnu zpátky. Rodina Hardtmuthů to překvapivě odmítla. Je to příklad gentlemanského jednání a vskutku šlechtické gesto, když rodina Hardtmuthů uznala, že v době druhé světové války alespoň částečně pochybila a přijala za to trest ve formě vyvlastnění části majetku. Kéž by se takto gentlemansky chovali i jiné rodiny a šlechtické rody.

V roce 1806 zakázal humanista Jan II. z Liechtensteinu lovy v oblasti Lednice.

Místo také strádalo, a to jednak pro svou exponovanou polohu na moravsko-rakouské hranici, jednak kvůli značným daňovým požadavkům svých majitelů, kteří sice patřili v tehdejší rakouské monarchii k nejbohatším, ale zároveň díky svým stavitelským aktivitám k velmi potřebným pánům. Z třicetileté války vyšla Lednice co do počtu obyvatel se ztrátou "jen" 45 usedlých ze 121, takže válečné události ve zdraví přečkalo 62,8 % předválečného stavu obyvatel. V roce 1716 zde však bylo napočítáno stále pouhých 92 usedlých, takže ztráty z třicetileté války nebyly ani po více než šedesáti letech nahrazeny. Až teprve při sčítání lidu za Marie Terezie v roce 1763 tu žilo 168 usedlých rodin. Spolu s 81 rodinami podruhů bylo v Lednici napočítáno celkem 1304 obyvatel. Největšího počtu obyvatel dosáhla Lednice v roce 1930, kdy zde žilo již zmiňovaných 2241 lidí. Po poklesu z konce druhé světové války a po odsunu německého obyvatelstva se jejich počet postupně zvyšuje a v roce 1991 zde bylo napočítáno 2364 obyvatel, žijících v 580 trvale obydlených domech. Podle posledních statistických údajů zde k 1. lednu 1998 k žilo 2163 osob (bez Nejdku).

Od roku 1869 až do roku 1949 spadala pod Mikulov. V polovině 19. století tu ještě žilo převážně české obyvatelstvo, avšak díky majitelům panství, kteří sem usazovali celou řadu úředníků svých statků, došlo k poněmčení městečka. Po vzniku Československa v roce 1918 se místní německé obyvatelstvo nechtělo smířit s připojením k nově vzniklé republice a přihlásilo se k tzv. německému Rakousku. A tak byla obec obsazena v prosinci 1918 československými jednotkami.

Protože se národnostní poměry v nově vzniklé republice nezměnily a Lednice byla osídlena převážně německým obyvatelstvem (v roce 1930 zde žilo 2441 obyvatel, z toho 25,7 % Čechů a 69,8 % Němců), byla 8. října 1938 okupována a s celým okresem Mikulov připojena k Dolnodunajské župě. Dne 21. dubna 1945 byla obsazena Sovětskou armádou a majetek německého obyvatelstva byl konfiskován. Konfiskaci propadlo 1123,9 ha půdy z celkové rozlohy 2641 ha a 370 domů z 512, mimo jiné i veškerý majetek (včetně zámku) knížecího rodu Liechtensteinů. Z uvedených čísel je patrné, že i po dobu okupace zde žila silná skupina Čechů (podle sčítání lidu z roku 1939 to bylo 16 %). Na konfiskované majetky přišlo do roku 1950 celkem 1179 osob, nejvíce (398) ze sousedních obcí Břeclavska. Tak například z Podivína přišlo 70 lidí, z Velkých Bílovic a Břeclavi 50, z Hlohovce 48, z Lanžhota 47 atd.

V roce 1949 se Lednice stala součástí nové vzniklého politického okresu Břeclav, kam patří pochopitelně dodnes. V průběhu nedávných let došlo ještě k jedné významné správní změně, neboť v roce 1966 byla k Lednici připojena obec Nejdek a byla s ní spojena v jednu sídelně správní jednotku.

Zdejší zemědělské školství má bohatou tradici. Již v roce 1895 tady dr. Vilém Lauche založil Vyšší hospodářskou a zahradnickou školu. Ta byla v roce 1948 přenesena do Děčína a na jejím místě byly zřízeny zahradnické obory Agronomické fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně. Od 1. ledna 1996 se stala Zahradnickou fakultou Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity s obory vychovávajícími budoucí odborníky v zahradnictví, ovocnářství a vinařství. Vedle této vysoké školy je v Lednici i střední odborné učiliště zemědělské s výukou v oboru zahradnickém a úplná základní škola, sídlící ve dvou budovách, která je újezdní pro děti z Nejdku, Bulhar a Hlohovce. Nejstarší škola se však v městečku připomíná již k roku 1574, kdy zde žila převážná většina protestantů a chodilo do ní tehdy 20 dětí.

Fara v Lednici existovala už na počátku 15. století a farář je uváděn v nejstarším liechtensteinskému urbáři z roku 1414. V průběhu 16. století zde však převládli protestanti a jsou tu uváděni i čeští bratří. Na počátku 17. století ovšem byla díky tlaku Karla z Liechtensteina katolická fara obnovena. Dnes je farní úřad součástí děkanství břeclavského.

Farní kostel je zasvěcen sv. Jakubovi staršímu. Jeho původní stavba byla husity rozbořena, a tak byl v roce 1495 vybudován kostel nový. Také ten podlehl, jak bylo řečeno výše, záměrům liechtensteinských architektů a byl v roce 1731 snesen a v areálu zámku byl postaven nový kostel, který sloužil jako zámecká kaple i jako kostel farní. Podle plánů Jiřího Wingelmullera byl pak v roce 1856 upraven do dnešní podoby.

Památkovou ochranu požívá v Lednici 37 objektů počínaje komplexem zámeckých budov přes romanticko-klasicistní salety a stavby a plastiky v zámeckém parku, několik novogotických domů z poloviny minulého století až po zajímavou stavbu nádražní budovy z konce 19. století, postavenou podle návrhu liechtensteinského stavitele Karla Weinbrennera. Skloubení architektury s krajinou dalo vyniknout kráse Lednice i jejího okolí, která se tak stala jedním z turisticky nejatraktivnějších a nejnavštěvovanějších míst v naší zemi. Ze saletů ležících na katastru obce Lednice je třeba uvést Minaret (1797-1802), Římský vodovod, umělou Jeskyni (1805-1811) a Rybniční zámeček (1816-1817).

Samostatnou kapitolou je účast Liechtensteinů ve slavné bitvě u Slavkova roku 1805, mezi Rakouskem a Ruskem na straně jedné a Francií na straně druhé (Napoleon). Podmaršálek kníže Jan z Liechtensteina, který sídlil ve Valticích, velel v této bitvě části spojeneckých vojsk. Jan z Liechtensteina převzal 14.listopadu v Gaunersdorfu velení rakouské armády místo sesazeného Auersperga. 45tiletý podmaršálek pocházel z jedné z nejvznešenějších a nejbohatších rodin rakouské monarchie a dostalo se mu skvělé výchovy a vzdělání. Byl vynikajícím velitelem jízdy, který se v posledních 20ti letech mnohokrát osvědčil v bojích s Turky a Francouzi. Zdálo se, že tentokrát padla volba dvorní válečné rady na správného muže. Kníže Liechtenstein našel armádní sbor ve velmi ubohém stavu, ubohém především pro velkou demoralizaci, která zachvátila téměř bez výhrady všechny jednotky. Nejhorší to bylo u pěchoty. Skládala se skoro výlučně ze šestých, tedy záložních praporů, náležejících plukům, které operovaly v Itálii nebo byly rozprášeny v Německu. Rezervní prapory, posbírané z necvičených nováčků, z lidí odvedených a naverbovaných na poslední chvíli pod prapory císařské armády, měly teď spasit monarchii. Této špatné pěchotě velel podmaršálek Vincenc hrabě Kolowrat. Lepší bojová morálka byla u jezdectva, kde už bylo více bojových zkušeností a kde zvláště 1. a 7. kyrysnický pluk mohly být vzorem vojenské disciplíny. Nový velitel se snažil morálku svého sboru všemožně pozvednout. Z nejbližších dostupných zdrojů opatřil potraviny i šatstvo a za krátké zastávky na svém zámku ve Wilfersdorfu dal pro vojsko, které už čtyři dny nic teplého v ústech navařit kotle jídla. Z liechtensteinských panství Rabensburgu, Wilfersdorfu, Valtic, Lednice a Břeclavi dal přivést na vlastní náklady proviant a rozdělil ho mezi mužstvo. Aby zabezpečil spojení s Kutuzovem, vyslal směrem na západ až k Laa nad Dyjí 100 hulánů a dvě eskadrony 3. švališerského pluku O`Reilly pod majorem von Scheitherem. Pak pokračoval na Moravu. Ve slavkovské bitvě velel páté spojenecké jezdecké koloně, s kterou se díky zmatkům na Prateckém návrší na bojiště opozdil a do bojů zasáhl až kolem desáté hodiny.

Zajímavé je, že místní lidé říkají Liechtensteinům "Lechenštajni" a rádi na ně vzpomínají. Liechtensteinové se dobře starali o podané, např. nechávali v zimě svážet jejich děti do školy v kočárech či koňských povozech.

Je možné, že se Liechtensteinové do Lednice vrátí a bylo by to dobře, protože by se majetku ujali skuteční hospodáři. Současný liechtensteinský kníže Hans Adam II je skvělý ekonom, který dal do pořádku hospodářství v Liechtensteinu, takže by se zvedla turistika a služby v Lednici, oblast by opět kvetla a prospěch by z toho měl český stát i obyvatelé Lednice a okolí, ať už podnikatelé, či zaměstnanci.